Marilineth

Škola

V noci jsem skoro nespala jelikož mě poněkud vyděsily včerejší události na hřbitově. Zrovna jdu do školy a přemýšlím nad tím, že se tam musím někdy znova vydat. Z mého rozjímání nad tajemným hřbitovem mne vyrušil spolužák.
"Ahoj Mari.,,
"Ahoj,, odpověděla jsem bez zájmu. A jen jsem se děsila co bude následovat.
Kupodivu nic. Šel dál. Vešel do školy. Ufff...
Ve škole čas plynul snad nejméně dvakrát pomaleji než jinde. Myšlenkama jsem už byla doma. Nojo...jenže potom zazvonilo a jakmile jsem vyšla před školu někdo me chytil za ruku. Hmmm...co jsem čekala. Kluci ze třídy.
"Tady je ta naše Mari,, ušklíbli se jeden z nich.
Už už se chystal mne kopnout, ale vytrhla jsem se mu a rozběhla se pryč. Doběhla jsem domů. Máma byla doma a viděla mne jak jsem uhnaná.
,,Ahoj. Merilli, proč jsi tak uhnaná? Děje se něco?"
,,Ne mami jsem v pořádku."zalhala jsem, protože ji nechci přidělávat starosti.
V tom jsem si všimla máminého vyděšeného výrazu.
Ach ne! Při běhu se mi vyhrnul rukáv. A nyní mámin pohled spočíval na mém pořezaném zápěstí. Uchopila mne za ruku a vyhrnula rukáv úplně. Cukla jsem s rukou. Probodl mne mámin zoufale vyděšený pohled.
,,Mari..." vydechla. Leskly se jí oči.
,,Proč?"špitla máma.
A jelikož už jsem věděla, ze je na tom dost špatně ze me už ted tak jsem ji nechtěla uplne lhát.
,,Šikana,bratr..." odpověděla jsem tiše se sklopenou hlavou.
,,Mari..." řekla a objala mne. Spravila mi rukáv, aby opět nešlo nic vidět a řekla:
,,Za hodinu máš klavír, jdi ještě trénovat."
No tak tohle mne dostalo. Máma zjistila, že se řežu a je jí to úplně jedno?! No fajn...se slzami v očích a ještě větší nenávisti vůči sobě same jsem sedla za klavír a bezmyšlenkovitě hrála moje oblíbené mollové skladby. Do hry na klavír jsem vždy vkládala své emoce ať už byly jakékoli.
Potom jsem se sbalila a odešla do hodiny klavíru.
Jakmile jsem se vracela a odemykala dveře slyšela jsem, ze si máma povídá s tatou ale neslo jim rozumět. Vešla jsem do obýváku. Mamča a taťka seděli s vážnými vyráží na pohkvce a dívali se na mne. Nechápavě jsem se na ne dívala a vysoukala jsem ze sebe tiché ,,Ahoj"
,,Marrinko naše." začal táta vážně .
,,Máma mi povedela o tvé ruce. A o šikaně a o bratrovi."
,,Hehhh..." vydala jsem ze sebe a bala se co se bude dit dále.
,,Nesnesu aby mé poslední milované dítě trpělo. Za týden se stěhujeme." pronesl táta a díval se na mne jakoby tázavým pohledem.
Jooooo....děkuji tatínku můj milovaný. Konečně vypadnu z této podělané školy...
Myslela jsem si.
Se slzamy v očích jsem skočila tatovi kolem krku a rozplakala se.