Marilineth

Uvězněna v životě

Uplynulo už půl roku od bratrovy smrti. Matka i otec se změnili. Mají o mne hrozný strach. Snažím se jim nepřidělávat další starosti. Ve škole to bylo stále horší a horší... Lidé mnou začali zjevně pohrdat. Pomlouvali mne a ještě si při tom davali zvlášť záležet na tom, abych to dobře slyšela. I těch pár lidí, co se se mnou bavilo, se se mnou přestalo bavit. Ty pohrdavé pohledy mne ničily. A to ještě nebylo to nejhorší. Toto dělaly většinou holky. Ale kluci si našli svůj způsob jak mi ničit život ještě víc. V jídelně mi s oblibou podkopávali nohy, když jsem nesla tac plný jídla. Po škole si na mě občas počkali u parku a tam mne svalili na zem a každý do mne vší silou kopl a pak mne tam nechali ležet a se smíchem odešli. Nemohla jsem to říct rodičům, nemohla jsem jim přece po smrti jejich dítěte přidělávat další starosti. Kvůli tomu všemu, co se za poslední půlrok odehrávalo jsem se řezala čím dál tím víc. Tak strašně moc jsem si přála zemřít. Ale nemohla jsem. Rodiče by to zničilo. Byla jsem uvězněna v životě. Ty pocity zoufalství byli příšerné. Žádná cesta ven z tohoto všeho nebyla viditelná.
Ubližovala jsem si každý den. Potřebovala jsem cítit něco jiného než tu nekonečnou a bezbřehou beznaděj. Nejedlá jsem, protože jsem se strašně moc trápila a kdykoli jsem snědla něco většího tak jsem to vyzvracela, protože jsem to jídlo ze samého stresu nemohla udržet v žaludku. Jedla jsem jen jogurty a pečivo a už jsem nejidala s rodiči, aby jim nepřipadalo divné ze nejim.
Jednou, cestou ze školy, jsem šla zkratkou přes les, aby mne nenašli spolužáci. Šla jsem tama poprvé, ale kdosi mi kdysi říkal, ze se tama dostanu rychleji domů. Bala jsem se tama dříve chodit. Ale ted jsem se vice bala kluků, co do mne velmi rádi a často kopali. Šla jsem tím lesem a jakmile jsem vyšla z něj, tak jsem si všimla, ze po prave straně cesty je hřbitov. Hned u lesa. Nevím proč, ale nejak mne to tam táhlo. Šla jsem se tam tedy podívat. Procházela jsem se tam a dívala se na nesčetné náhrobky. Některé byly ozdobeny kvetinami, svíčkami, a jine byly popraskané a staré. Pak jsem došla az k části kde byl židovský hřbitov. Pak jsem uslysela nejaky hlas hned za mými zády. Vyděsila jsem se téměř k smrti a zajecela jsem pres cely hřbitov. Nepřekvapilo by mne, kdybych probudila svým křikem i všechny ty mrtvoly v zemi. Dala jsem se na útěk. Doběhla jsem cela udýchaná domů. Kdo to mohl být?! Nikoho jsem tam nevidela! Tise jsem přemýšlela. Věděla jsem ale,že se tam určitě zítra vrátím...