Královna lidu

Válka se blíží, povinnosti volají

Projížděla jsem po lesní cestě mezi stromy a užívala si klid, který mi les nabízel. Pokaždé, když jsem chtěla být chvíli o samotě odjela jsem z hradu pryč od vše povinností. Otec říká, že jsem celá matka, stejně jako teta Lucy a strýček Kevin. Jenže já ji nikdy nepotkala. Otec říká, že odešla, když jsem byla malá a že nejraději pobývala v lese. Pokaždé, když tudy projíždím, doufám, že ji někde potkám.

Na cestě naproti mně stál vůz, který táhl kůň. Jenže stál na místě a jeho majitel se snažil vytáhnout kolo z díry, do které vůz zapadl. Přijela jsem blíž k vozu a pozorovala staršího muže, jak se snaží kolo marně vytáhnout. Seskočila jsem z koně a přivázala otěže k blízkému stromu.

„Nechcete pomoct?" zeptala jsem se muže. Otočil se na mě. Jeho tvář byla pokrytá šedivými vousy a vráskami. Oči měl schované pod mohutným obočím.

„Není třeba, má paní. Prosím jen pokračujte, nechci vás zdržovat," pověděl zdvořile muž a pokusil se znovu dostat kolo z díry. Milovala jsem zdejší lid a žila pro něj stejně jako moje matka s otcem.

„Nezdržujete, ale pokud by tudy projel někdo jiný s vozem, poté byste zdržoval. Pomůžu vám." Postavila jsem se k muži a snažila se vůz nadzvednout, tak aby kolo vyjelo z díry.

„Děkuji, má paní. Nejspíš to slyšíte často, ale máte povahu po vaší matce a jste jí i podobná." Měl pravdu. Slyšela jsem to často, ale pokaždé mi to udělalo radost, slyšet o matce. Otec o ní moc nemluvil, stejně tak i Lucy a většina poddaných.

Snažili jsme se s mužem dostat kolo z díry, ale stále se nám to nedařilo a mé ruce už začínaly trpět. Tohle nebylo jako cvičit boj s mečem či kopím s Kevinem, ale nikdy neuškodí pomoct potřebným a získat si jejich náklonnost.

Po cestě se nesl dusot koňských kopit, které dopadaly pravidelně na zem. Blížili se k nám jezdci a to docela rychle. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dál se snažila muži pomoct, i když mé šaty již získaly skvrny od bláta.

„Hej vy, uhněte z cesty!" zakřičel na nás nějaký muž. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se několik koní zastavilo před vozem. Ne, aby nám někdo pomohl, ale místo toho na nás řvou, ať uhneme.

„Jakmile skončíme, pak rádi uhneme. Pokud nám teda nechcete pomoct," odpověděla jsem mu a znovu se s mužem snažila dostat kolo z díry. Opět marně. Od koní se ozval smích, což mě naštvalo. Narovnala jsem se a podívala se směrem ke koním, na kterých sedělo několik mužů ve zbrani, bez praporu či jiného znaku komu patří. Tohle nevěstí nic dobrého, ale to mi momentálně bylo jedno. Nesnáším, když se lidé smějí či dovolují na bezbranné.

„Přijde vám to směšné?" zeptala jsem se a založila si ruce na prsou. Kašlu na etiketu, tady mi je stejně k ničemu.

Jeden z mužů pobídl svého koně blíž. Přes přilbici jsem mu neviděla do obličeje, což mě děsilo. Kůň se ke mně blížil, ale nesměla jsem mu uhnout a dát najevo, že mě přítomnost mužů i jeho blízkost znepokojuje. Zastavil kousek přede mnou a sundal si přilbici. Pod ní se skrývala tvář mladého muže s černými vlasy, které mu trčely na všechny strany. V jeho zelených očích bylo něco co mě uchvátilo, ale netušila jsem co. Na tváři se mu vyloudil úšklebek.

„Záleží na tom co myslíte. To jak se tu brouzdáte v blátě, i když vypadáte na někoho, kdo by se k něčemu takovému nikdy nesnížil nebo vaší drzosti takhle mluvit?" Příště si musím vzít jiné oblečení, protože tohle mě až příliš prozrazuje. Jenže to, že se brouzdám v bahně je urážka, kterou si rozhodně nenechám líbit.

„Brouzdám se v bahně. Dovolte mi vám to upřesnit. Pomáhám člověku, kterému se smějete, když vy či vaši lidé se k tomu nemáte. Tudíž nevidím důvod smát se někomu, kdo jen pomáhá a máte pravdu. Možná, že mám prořízlou pusu, ale na některé lidi se ji hodí mít. A nyní prosím buď pokračujte nebo nám pomozte." Otočila jsem se zpátky k muži a zaujala nové místo, kde jsem chtěla zkusit vůz zvednout.