Královna lidu

Láska či povinnost

Po příjemné koupeli jsem se oblekla do světle modro bílých šatů a nechala si vlasy spléct do copu, který jsem si přehodila na jednu stranu. Všechno jsem to doplnila šperky, u kterých nechyběla ani tiara se safíry. Prohlédla jsem svůj vzhled v zrcadle a zhluboka se nadechla. Když jsem zde vyrůstala, večeře či jídlo ve společnosti královy rodiny pro mne bylo běžnou součástí dne, ale od té doby již uběhlo mnoho času a já se jen z pomyšlení na jídlo ve společnosti krále a Jana bála. Neměla jsem z toho všeho dobrý pocit a ani krásný zevnějšek to nedokázal zamaskovat.

Vyšla jsem z komnaty a zamířila přes chodby do místnosti, v které královská rodina večeřela bez společnosti ostatní šlechty. Takové případy se stávaly jen výjimečně, ale bylo tomu tak. Navíc naše rodina byla velmi početná, takže obsadí většinu míst u stolu. Obzvlášť pokud se k nám přidá i Elizabeth s jejími dětmi a manželem. Možná byly touhle nabídkou poctěni i jiní šlechtici.

Dveře od sálu mi otevřely stráže, přesně jako obvykle. Obzvlášť teď v době války se dalo čekat, že budou ochraňovat královskou rodinu více než obvykle. Když se dveře rozevřely, objevila se přede mnou obrovská místnost s hlavním stolem v čele a dalšími dvěma po jeho bocích. Moji rodiče i sourozenci již seděli na svých místech, stejně jako Elizabetina rodina. Kromě nás tu bylo i několik málo dalších nejvýše postavených šlechticů.

Rozhlédla jsem se a uviděla volné místo po otcově levici blíž ke královskému stolu. Mé kroky zamířily právě tam. Ve chvíli, kdy jsem tam došla se dveře opět otevřely a dovnitř vešel král s princem. Královna byla kvůli své nemoci odvezena do kláštera a tam nyní i pobývala. I když si král určitě našel nějakou milenku nebýval s ní na veřejnosti.

Všichni jsme povstali a čekali, dokud si král s princem nepůjdou sednout ke svému stolu, kde zbývaly dvě místa volná. Jedno bylo vyhrazeno pro královnu a další pro budoucí princovu ženu či snoubenku. Když procházeli kolem nás, sklonila jsem hlavu a s ní i svůj pohled.

„Baronko, smím vás požádat o vaši společnost u večeře?" zeptal se mě slušně Jan. Zvedla jsem svůj pohled a zahlédla, jak mi nabízí svou ruku. Přede všemi se mi dvořil a já ho nemohla odmítnout. Věděl, jak nesnáším tyhle pozice bez východiska a stejně mě do takové pozice postavil.

„Samozřejmě," odpověděla jsem mu a uchopila jeho ruku. Obešla jsem stůl a zaujala místo po Janově boku. Celou dobu jsem měla na tváři předstíraný úsměv, protože jsem uvnitř zuřila z pozice, do které mě dostal. Už tak o mě na hradě kolovalo několik pomluv a tohle všechno je jen podpoří.

Jan mě dovedl až k jejich stolu a jednomu z volných míst. Jen co se jeho otec usadil, posadili jsme se i my dva a potom i šlechtici. Jen sunutí židlí v jednu chvíli bylo slyšet po celé místnosti, dokud ji nenahradilo řinčení talířů, jakmile se na stole objevilo jídlo přinesené služebnictvem. Všimla jsem si, jak někteří šlechtici i jejich manželky či děti se po mně dívají a sledují zda neudělám nějakou chybu, ale na to můžou zapomenout. Nemíním jim dát jakýkoliv důvod k pomluvám.

Sálem proudilo šepot způsobený mluvením mezi šlechtici. Nesnášela jsem to. Mohla jsem se jen obávat o čem se zase baví a ta nevědomost mě ničila. Jan mi stiskl ruku, v které jsem svírala příbor, ale když jsem se na něj podívala stále měl na tváři masku, která neprojevovala jakoukoliv emoci. Díval se mezi šlechtice a mohla jsem se jen domnívat, že jsou mu jeho pomluvy a pohledy stejně nepříjemné jako mě.

Všimla jsem si, jak se král opřel do opěradla své židle s pohárem vína v ruce a zkoumavě pozoroval šlechtice. Nakonec se ze židle zvedl a tentokrát získal veškerou pozornost od šlechticů. Dokonce i šepot ustal. Nechápavě jsem se na něj přes Jana podívala a bála se toho co chce pronést.