Královna lidu

Králova volba

Ne, tento příběh ještě neskončil, i když jsem dlouho nepřidala další jeho část. Avšak zde vám nesu další díl a doufám, že si jeho čtení užijete.

Eleanor

Nejela jsem s Jindřichem až do tábora. Zastavila jsem koně u lesa. Spolu se mnou zastavili i čtyři vojáci. Sesedla jsem z koně a nechala ho volně pást, zatímco jsem si šla sednout pod jeden ze stromů, které se nacházely na kraji lesa.

Když jsem se opřela o drsnou kůži stromu přemýšlela jsem, jak jsem se vůbec do této situace dostala. Jak jsem se dostala přímo do středu střetu zájmů dvou králů, kteří si dělali nárok na trůn, který před staletími patřil mému rodu. Vzpomněla jsem si, jak mi Lucy vyprávěla o Eorin, první královně našeho království, která se zamilovala do posledního lovce magie, který jí pomohl porazit zlo. Nebo o princezně, která jako jediná přežila vyvraždění našeho rodu a přes několik let se ukrývala jako obyčejný člověk mezi poddanými, dokud jí nepomohli dosadit zpátky na trůn. Trůn, o který bojovali byl plný krve mého rodu, a teď začínal být i jejich. Rodu, který nás připravil o trůn. Osud byl opravdu zvláštní.

Zavřela jsem oči a nechala na sebe padat sluneční paprsky. Byla jsem unavená z té bezmoci, díky svému postavení. Byla jsem unavená z toho dělat rozhodnutí, která by ochránila lid této země, ale nikdo mě neposlouchal. Unavovalo mě to, a pokud král nebude souhlasit s Jindřichovým návrhem a bude další bitva, krev všech lidí, kteří v ní zemřou připadne na mou hlavu.

Někdo zakryl sluneční paprsky. Otevřela jsem oči a uviděla před sebou stát Lucy. Smutně si mě prohlédla a následně si přisedla za mnou na zem.

„Udělala jsi vše co jsi mohla," promluvila po chvíli, kdy jsme v tichosti vedle sebe seděli.

„Mohla jsem toho udělat víc. Vždy člověk může udělat víc," odpověděla jsem jí a zadívala se na tábor plný vojáků připravených zemřít pro Jindřicha.

„Udělala bys to, když víš, co by poté následovalo?" Podívala jsem se na Lucy, která sledovala tábor. Překvapilo mě, že věděla co víc jsem mohla udělat, i když by mě to překvapovat nemělo. Vyrůstala s mou matkou a jistou dobu byla společnicí mé tety, věštkyně. Nemělo mě překvapovat, že umí číst v lidech a ví na co myslí. Třeba na vraždu budoucího krále.

Zůstala jsem mlčet. Právě protože jsem věděla co by po Jindřichově smrti následovalo, nemohla jsem to riskovat. Království může přežít tuhle krátkou válku dvou králů, ale ne občanskou válku princezen, popřípadě vysoko postavených šlechticů. Taková válka by naši zemi ještě víc zničila a to jsem nechtěla způsobit.

S Lucy jsme mlčky vedle sebe seděli a pozorovali tábor před námi. Vojáci, kteří nás hlídali, povolili ve své ostražitosti a o něčem se spolu bavili, zatímco seděli na jednom ze spadlých stromů, poblíž nás. Nezbývalo nám nic jiného než čekat. Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného než na to, jak se král asi rozhodne. V hlavě se mi rodilo hned několik možností, jak se bude situace vyvíjet dál, ať už se král rozhodne zůstat na trůně nebo ho uvolní pro Richarda. Mohla jsem jen hádat, který z těch několika scénářů se stane skutečností.

Ucítila jsem dusot koně dřív než jsem ho uviděla. Rychle jsem vstala na nohy a pořádně se na jezdce zadívala. Přesněji na jeho zástavu. Usmála jsem se, když jsem rozpoznala královský znak, ale má radost trvala jen chvíli. Neklid ji hned vystřídal a já vyběhla směrem ke koni.

Vojákům chvíli trvalo, než vstřebali co se děje. Nasedla jsem na koně a pobídla ho k jízdě hned za královským poslem. Musela jsem vědět, jak se král rozhodl.