Královna lidu

Vyjednávání

Jindřich

Stál jsem před svým stanem a pozoroval vojáky chystající se do boje. Podle informací, které jsem včera dostal od našeho špeha se princ Jan chystal dneska za úsvitu zaútočit. Byl to můj hlavní nepřítel, protože pokud zničím jeho zbude už jen král.

„Můj pane, volal jste mě." Otočil jsem hlavu doprava a uviděl, jak se mi hrabě Bronský poklonil. Bylo zvláštní vídat muže, který mi byl rádcem a učitelem, jak se mi klaní. Jenže to už k povinnostem krále patří.

„Jsou muži připravení k boji?" zeptal jsem se a zadíval se znovu mezi stany na muže oblečených do zbroje. Každý z nich byl připravený pro mě v boji zemřít.

„Jsou, můj pane. Čeká se pouze na váš rozkaz," odpověděl mi hrabě. Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se na hraběte. Po mé matce mi byl nejbližším člověkem, ale to bylo za dob, kdy ještě žila. Teď mi zbyl pouze hrabě, který mi patřil mezi první lidi, kteří se mi zavázali svou loajalitou.

„Pak tedy vzhůru do boje. Nechci, aby nás Jan překvapil, když můžeme překvapit mi jeho."

„S vaším dovolením tedy dám vědět kapitánům," řekl hrabě a znovu se poklonil.

„Hrabě," zastavil jsem ho, než stihl odejít. "Nezapomeňte velitele i vojáky upomenout, že se bitva nesmí přesunout na hrad. Porazíme je na pláních u lesa, kousek od hradu, přesně jak je domluvené."

„Samozřejmě, můj pane." Hrabě se znovu poklonil a potom odešel a ztratil se mezi stany. Už taky nebyl zrovna nejmladší na účast ve válce, ale přesto tu byl a stál mi po boku. A jeho moudré rady mi byly pokaždé k užitku.

Pokynul jsem směrem k vojákům, kteří stáli u mého stanu. Jeden z nich ke mně přivedl mého koně, zatímco mi druhý podal přilbici. Nasadil jsem si ji a potom se s pomocí vojáků vyhoupl na koňský hřbet. Mohl jsem blížící se bitvu cítit přímo ve větru stejně jako můj kůň, který začínal být neklidný. Tahle bitva toho dnes hodně rozhodne a já ji rozhodně nechtěl prohrát. Chtěl jsem dosáhnout toho čeho nedosáhl můj otec a stát se králem. Přesně, jak to chtěli i moji rodiče a jak jsem to chtěl i já.

Eleanor

Ráno jsem se brzo probrala. Zadívala jsem se směrem ke křeslu, kde ještě včera v noci seděla Lucy, ale dnes tam již nebyla. Odhrnula jsem přikrývku a posadila se. Přišlo mi jakoby dnešní den byl stejný jako každý jiný, když žil otec, jenže nebyl. Dnešní den byl dnem bitvy.

Když jsem si to uvědomila, vešla do mé komnaty potichu Lucy s tácem, na kterém nesla moji snídani.

„Tušila jsem, že se brzy probudíš. Nikdy jsi nebyla velký spáč stejně jako Kera," řekl aniž by se na mě podívala a odložila snídani na stůl. Obvykle by mi tyto slova vytvořila úsměv na rtech, ale nyní se tak nestalo. Smutek ze včerejší konverzace s Janem se mě stále držel.

„Už odjeli?" zeptala jsem se a sledovala Lucy. Otočila se směrem ke mně a zakroutila hlavou. Zadívala jsem se na zem. Dvě dlaně mi dopadli na tvář a zvedli mi hlavu.

„Teď není na smutek čas, Eleanoro. Ještě není všechno ztracené. Musíš být silná, ještě není všem dnům konec, ano?" Lucy měla pravdu. Musela jsem být silná, i když mě uvnitř trápil smutek a má duše byla zničená. Už jsem chápala, proč se má matka snažila nic necítit a o to samé jsme se snažila nyní i já.

„Nech mi prosím přichystat oblečení." Lucy se na mě povzbudivě usmála a potom odešla z komnaty. Chvíli jsem ještě seděla na posteli a potom vstala a přešla k míse s vodou, abych se omyla. Když jsem si utírala obličej i ruce do osušky, sáhla jsem si ke krku a našla tam přívěšek ve tvaru křížku. Ihned jsem si vzpomněla na svého cizince. Chyběl mi, i když to bylo zvláštní. Pořádně jsem ho neznala, ale chyběl mi.