Královna lidu

Selhání

Eleanora

Probrala jsem se ze snu a ospale se dívala po příčině mého probuzení. Lucy stála u mé postele a jemně se mnou zatřásla.

„Jsem vzhůru," zamumlala jsem ospale.

„Tak pak honem vstávat. Ještě večer poslal Jindřich posla ke králi a před chvílí se vrátil i s odpovědí. Král s Jindřichem se spolu mají sejít na louce před městem a Jindřich chce, abys ho doprovodila." Tyto slova mě probudila. Zvedla jsem se do sedu a zadívala se na Lucy, která ještě v noční košili s pláštěm přehozeným přes ni stála u truhly a přehrabovala se v ní.

„Jindřich s králem se má sejít?" zeptala jsem se jí. Musela jsem vědět, že se mi to nezdá. Pak by to znamenalo, že mě Jindřich vyslechl a rozhodl se s králem jednat místo útočení.

„Ano, přesně to jsem i řekla. A teď vstaň, ať tě stihneme připravit. Nemáme čas a na vše jsem sama." I přes Lucynu nelibost jsem se musela usmát. Sibila měla pravdu.

Odhodila jsem ze sebe přikrývku a vstala z postele. Přešla jsem k toaletnímu stolku a umyla se vodou z mísy, kterou mi už Lucy připravila. Utřela jsem si obličej do plátna a pustila se do česání vlasů, zatímco mi Lucy vybírala správný oděv.

„Netuším, které vybrat. Bude to důležitá událost a zároveň je to neformální. Jak může být zasedání konané na louce formální. Nerada to přiznávám, ale jsem ztracená. Proč mi to jen neřekli dřív," bědovala Lucy. Usmála jsem se jí, i když to ode mne nebylo hezké. Zadívala jsem se do velkého zrcadla poblíž truhly. Stále jsem v sobě viděla tu mladou vyděšenou a naivní dívku. Pořád jsem chtěla vědět, co by dělali moji rodiče, ale oni byli pryč. Bylo to na mě a musela jsem dělat vlastní rozhodnutí.

„Je na čase, aby růže použila své trny," zašeptala jsem si spíš sama pro sebe, ale Lucy jen ojediněle něco prošlo. Na svůj věk měla stále dobrý sluch.

„Cože?" zeptala se mě zmateně a přestala se přehrabovat v truhle.

„Připrav mi ten set oblečení, které jsem dostala od otce k posledním narozeninám," přikázala jsem jí a začala si zaplétat vlasy do copu, abych jí usnadnila práci.

„Myslíš ten set složený z kalhot a těch upravených šatů, kterým vepředu chybí sukně a látka je pouze vzadu?" zeptala se mě nejistě. Má volba oblečení ji nejspíš překvapila.

„Přesně ty," řekla jsem jí. Zahlédla jsem, jak se nadechuje, určitě aby zpochybnila můj výběr, a tak jsem se rozhodla jednat." Věř mi." Zadívala jsem se na ni. Zhluboka si povzdechla, ale přikývla.

Pokračovala jsem v pletení copu, zatímco mi Lucy připravila oblečení. Následně mi pomohla se do nich obléct. Zkontrolovala jsem svou vizáž v zrcadle.

„Vypadáš jako tvá matka, když byla v tvých letech. Žena připravená se být za to co považovala za správné," řekla Lucy. Vypadala, že vzpomíná na to co všechno v těch letech prožila ona. Pak se její zastřený pohled zase přemístil na zrcadlo.

"Dospíváš až příliš rychle," povzdychla si a uhladila mi vrch šatů. Přešla jsem k truhle a našla mezi šaty pouzdro s dýkou. Připevnila jsem si ho i s opaskem kolem pasu.

„Lady Eleanoro, očekávají vás," ozval se jeden z vojáků hlídající před mým stanem. Otočila jsem se na Lucy. Na jejím obličeji se objevili vrásky.

„Tvá matka říkala, že každá žena z vašeho rodu má předem psaný osud a žádná z vás se mu nevyhne. Tvým osudem je nejspíš záchrana tohohle království." Lucy mě chytila za paže a povzbudivě stiskla. Vždy jsem ji vnímala jako svou druhou matku a ona mě jako svou dceru. Teď pro ni bylo těžké si uvědomit, že nejsme stejné. Nikdy nebudeme.