Královna lidu

Čest pánů a paní Calverských skal

Ráno jsem se probrala plná odhodlání. Stále jsem cítila bolest ze ztráty otce, ale teď bylo na mě, abych se o naše lidi a pozemky postarala já. Své nevlastní matce je určitě nepřenechám a navíc musím otce pohřbít a to udělám pouze na našem teda mém panství.

Vstala jsem z postele a přešla ke stolku, na kterém byla položená mísa s vodou. Nabrala jsem ji do rukou a omyla si obličej. Pokud se chci stále svobodně rozhodovat a vést ostatní musím zůstat klidná i přes všechny ty špatné pocity a emoce, které uvnitř mě jsou a pomalu mě ničí.

Na dveře se ozvalo zaklepání a po mém souhlasu dovnitř vstoupila služebná. Matně jsem si vzpomínala, že to ona mi včera pomáhala s převlékáním šatů. Nyní v rukou nesla tác s jídlem a pitím. Položila ho na stůl vedle křesla u krbu, kde jsem za dobu svého pobytu zde jedla.

„Máte nějaké přání, má paní?" zeptala se slušně. Otřela jsem si obličej i ruce do čistého plátna vedle mísy s vodou. Musím se ovládnout. Kevin často říkával, že matka své emoce držela v sobě a možná to byla jedna z věcí, proč byla tak skvělou vůdkyní. Teď bylo na mě, abych se jí stala já.

Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k služebné. "Sbal mi veškeré věci. Odjíždím a zařiď, aby se o odjezdu dozvěděli veškeří vojáci schopni pohybu nebo ti méně zranění a zavolej mi Kevina a též vyřiď stájnému, ať mi připraví koně nikoli kočár," zaúkolovala jsem ji a otočila se k oknu, do kterého jsme se postavila oblečená jen v noční košili. "A nachystej mi černé šaty."

Přišlo mi to jako chvíle, když se dívka vrátila s mými šaty v rukou a s dalšími čtyřmi služebnými, které se okamžitě pustili do balení mých věcí k odjezdu. Přešla jsem k toaletnímu stolku se zrcadlem, který mi tu nechal udělat princ na zakázku, když jsme si jako malá stěžovala, že chci své malé zrcadlo, v kterém uvidím jen svůj obličej. To gesto od něj bylo milé, ale věděla jsem, že někoho požádal, aby to zařídil a nešel za řemeslníkem sám.

Služebná mi začala rozčesávat vlasy, které nakonec spletla do copu. Na hlavu jsem si dala diadém, v jehož středu byl zasazen tmavý až skoro černý obsidián. Na krku jsem stále měla pověšené dva náhrdelníky. Ten od matky i cizince. Když jsem si vzpomněla na naše včerejší shledání, chtěla jsem ho vidět znovu. Sice řekl, že se brzy uvidíme, ale i přesto jsem chtěla, aby to bylo klidně i dnes, protože jsem se na naše příští shledání těšila a ani jsem netušila proč.

Od dveří se ozvalo zaklepání. „Dále," řekla jsem a schovala se za převlékací stěnu, kde jsem se začala oblékat do svých černých šatů.

Slyšela jsem, jak se dveře otevřely a dovnitř někdo vešel. Vykoukla jsem zpoza stěny a uviděla Kevina, jak se rozhlíží po pokoji a služebných.

„Takže chceš opravdu odjet." Nebyla to otázka spíš oznamování jisté skutečnosti.

„Ano. Chci sebou vzít i všechny vojáky, které jsi sem ty i otec přivedli. Ti, kteří nemohou jít s námi budou převezeni na vozech, ale žádný můj muž tu nezůstane. Ne teď, když je po válce. Zaslouží si vidět své rodiny a ony je."

„Všechno zařídím, ale ty bys měla vědět co se včera všechno po tvém příjezdu stalo." Vyšla jsem již oblečená v šatech zpoza stěny a zadívala se přímo na Kevina. Přikývla jsem, aby mohl pokračovat a o všem mě informovat.

„Doufám, že se stali pouze dobré věci. Další problémy nepotřebuji ani špatné zprávy," řekla jsem a posadila se do křesla. Ze stolu jsem si vzala jablko a zakousla se do něj. Na nic jiného jsem neměla chuť ani hlad.

„Myslím, že všechno můžeš považovat pouze za dobré zprávy. Vzhledem k zármutku, který prožíváš se král rozhodl tvoji svatbu s princem odložit do doby, dokud nepřestaneš truchlit a nevrátíš se do hlavního města a na jeho dvůr." To se určitě dalo považovat za dobrou zprávu, protože to poslední nad čím jsem dokázala přemýšlet byla svatba. Jenže toho bylo více.