Let fénixe-Pozastaveno

16.

Sarea šla od jednoho stánku ke druhému. Lidé se zvědavě dívali na spáleninu na její tváři a šeptali si mezi sebou. Jediný, kdo věděl pravdu o její tváři, byl Darren, neřekla to ani Curtisovi. Tomu taky nemohla věřit. Pokračovala v klidu dál nevšímajíc si kolemjdoucích.

„Jsou to idioti, nebudu si jich všímat a oni přestanou." mumlala si pro sebe.

Koupila vše, co potřebovala a vydala se zpátky k domovu. Musela projít celé město, ale kdyby jí někdo přepadl, měla pod sukní podvazkem přichycenou dýku a také se mohla bránit kouzly. Spíš než nějakého zlodějíčka se obávala Asmara Tasartira, ale svůj strach se snažila nedávat najevo. Kdyby to zjistil, využil by toho k jejímu zničení. Šla zrovna kolem mostu, když jí něco zaujalo. Spíš někdo nežli něco. Byl to extrémně vysoký muž, dva metry minimálně, samý sval a šlacha. Oproti tělu měl ovšem extrémně malou hlavu. Jeho obličej byl ten nejošklivější, jaký kdy viděla. Malá prasečí očka, dlouhý několikrát zlomený nos a rty s obrovskými pysky. Vedle něj ovšem stála Cuilë.

Zavolala na ni a rozběhla se k ní. Objaly se a chvilku trvalo, než se znovu pustily. Přece jenom se neviděli příliš dlouho.

„Kde si po celou tu dobu byla? Musíš mi toho tolik vyprávět. Já tu po celou dobu jenom trčela a chovala se jako správná ženuška."

„Všechno ti povím, ale nejprve mi řekni, co se ti stalo s tváří."

„Jednoduše jsem nešika a spálila se. Toť vše."

Cuilë nesouhlasně mlaskla a nahnula se k ní.

„Byl to Asmar Tasartir, že ano?"

Přikývla.

„Nech mě, ať se na to podívám." Přiložila jí ruku na tvář a spálenina zmizela. „Hned je to lepší. A nebudeš mít navždy zhyzděný obličej. Já teďka musím za Asmarem Tasartirem, abych mu předala tady Georga, ale potom se zase uvidíme. Co myslíš, hodí se na osobního strážce?"

„A to zase jo. Přijdeš potom ke mně nebo tě mám vyhledat sama?"

„Přijdu já."

„Tak teda dobrá."

S úsměvem ji sledovala, než zmizela z obzoru a poté se vydala k domovu.

*

Sarea stála u kamen a vařila oběd. Samozřejmě mohla jíst s Radou, ale to by jí do jídla někdo das jed. Udělali by z její smrti velkou akci. Uspořádali by jí honosný pohřeb a poté by někoho obvinili, že ji zavraždil. A hned by měli další ospravedlnění pro své činy. Raději si to ohlídala, i když to znamenalo stát hodiny u hrnce. S Curtisem pořád nebyla řeč. Polévka se konečně začala vařit. Sarea ji zamíchala a znovu přikryla hrncem.

Najednou něco zaslechla. Otevření dveří a těžkopádné kroky po kachličkové podlaze. Přišlo jí to divné. Curtis tady ještě být neměl a Cuilë už odjela. Kdo to mohl být. Rozrazily se dveře a dovnitř vešel Georg.

„Co tady chceš?" zeptala se ho.

„Zabít tě."

„A posílá tě Rada, že ano. Asmar Tasartir. No dobrá, udělej ještě krok a zabiju tě sama."

Vetřelec vykročil jejím směrem. Dlouhé svalnaté ruce natažené před sebou. Sarea ho varovala, ale neposlechl a teď měl zato pykat. Soustředila se, mezi obočími se jí objevila rýha, a z dlaní jí vyšlehlo kouzlo. Normálně by z něj byla zčernalá bezvodá mrtvola, ale tentokrát to bylo jiné, protože Georgovi se nic nestalo. Zasmál se přihlouplým úsměvem a ukázal na přívěsek, který měl na krku.