Let fénixe-Pozastaveno

10.

„Co jsem to udělal?! Vždyť jsem zabil nevinné dítě! Nezasloužím si žít! Jsem monstrum! Zemřu sám v lese, to si zasloužím. Za Ignis nepůjdu, je pro mě příliš dobrá. Příliš šlechetná, štědrá a hodná. A tak krásná. Jak je krásná. Ani si to neuvědomuje. Bezchybná alabastrová pleť, mechově zelené oči a vlasy barvy zapadajícího slunce. Každá dívka, která by vypadala jako ona, by se vznášela po ulicích s nosem nahoru a oblékala jen a pouze do saténu a hedvábí. Ale to není její případ. Jak jen mi chybí. Ale já pro ni nejsem dost dobrý. Nejsem nikdo. I když někdo vlastně jsem. Vrah, prostý vrah. Ubohé dítě! Mělo před sebou ještě dlouhý život. Ten chlapec mohl poznat pravou lásku, založit rodinu a zemřel by teprve stářím obklopen vnoučaty. A já ho o to připravil. Jeho rodiče ztratili syna, nějaká dívka pravou lásku a jeho děti se nikdy nenarodí. Kolik mu tak mohlo být. Sedm, osm, maximálně devět. Jsem vrah! Musím s tím skoncovat, zabiju se. Nemám už nárok žít. Nezasloužím si to."

Rozhlédl se kolem sebe a hledal způsob, jak ukončit svůj bídný život. Všechno vypadalo jako ona. Mech, stromy, západ slunce. Darren se zachvěl zimou a přiblížil ruce k ohni.

„Mohl bych se upálit, tak s ní budu navždy. Budu součástí jejího živlu. Taky bych se mohl probodnout a nechat mé tělo sežrat zvířaty. Ba ne, to by bylo příliš rychlé. A já si rychlou smrt nezasloužím, zasloužím si trpět. Vlastně život bude pro mě větší trest. Budu už navždy muset žít s tím, co jsem udělal. Už nikdy nevyjdu mezi lidi. Z tohohle lesa. Bude mít bydlištěm i hrobem."

Znovu se otřásl zimou. Dnešní večer byl obzvláště chladný. Už byl zase podzim. Slunce skoro zapadlo a na stráž se hlásil měsíc a hvězdy.

„Ach Ignis, tolik mi chybíš. Ale nezasloužím si tě."

Darren si lehl blíž k ohni, zasypal se až po krk listím a brzy poté usnul.

*

Ignis ležela vedle něho na trávě. Užívali si posledních paprsků slunce. Darren se pořád chystal konečně říci pravdu o tom, co udělal. Už se nadechoval, když tu ho vyrušil její hlas.

„Něco přede mnou tajíš. Co se děje? Co se mi bojíš říct?"

„Já...ehm...zabil jsem nevinného malého kluka. Domníval jsem se, že je to voják a chladnokrevně jsem ho zabil."

„Jaks to mohl udělat? Zabít malé dítě. Jsi jenom vrah, chladnokrevný vrah. Jdi ode mě pryč. Už tě nechci nikdy vidět. Vypadni. Nikdy se nevracej nikdy." Se slzami na tvářích odběhla pryč a Darren se rozběhl za ní.

„Počkej na mě!" Volal na prchající elfku.

Jeho milá běžela stále dál, jen čas od času se ohlídla, aby zjistila, jestli ji pořád sleduje. Darren ještě více zrychlil snaže se ji dostihnout.

„Počkej na mě!" Zavolal podruhé, ale znovu se nedočkal žádné reakce.

I nadále ji pronásledoval, ale ona mu stále utíkala.

„Počkej na mě!" zavolal potřetí a naposledy.

Jeho láska mu neodpověděla a zmizela z dohledu.

Darren ji ještě dlouho poté hledal. Prozkoumal každé místo, kde by mohla být, ale nenalezl ji. Padl na kolena, hlavu v dlaních.

„Všichni mě opustili a já si to zasloužím. Vždyť jsem zabil nevinné dítě. Malého kluka. Chápu, že mě Ignis nechce ani vidět. Jsem zrůda."

*

Darren se probudil ze snu. Zpátky do reality.

„Neřeknu jí to. Nemůžu jí to říct. Nedokázalbych snést, aby se na mě dívala s takovým odporem."řekl stromům, kterébyly jeho jediní společníci.