Ona je plná života, který rozdává
On je plný smrti, kterou seje po světě
Ona chce být v ústraní
On chce vládnout všem a všemu
Každý by řekl o Laře, že je hezká, pracovitá a každému pomůže, ale nikdo neví, že ve skutečnosti není z této planety. Umí o...
Když jí odhalím svou tvář, tak se na mě dívá jako by viděla ducha.
"Simone?" hlesne hlasem.
"Promiň, zlato, ale já se jmenuji Davon." vyveduji z jakého si omylu.
Kroutí hlavou na nesouhlas. "To není možné, ta-ta podoba."
Zajímavé. V tu chvíli dostanu bláznivou myšlenku, která je až příliš neskutečná. "Zlato, měl ten tvůj Simon, tetování?" chci si ověřit svou teorii.
"Na levé lopatce měl vytestovaného nějakého opeřeného dravce." to mi úplně stačí.
Mé domněnky se k mému podivu potvrdily. Odhrnu si část oděvu abych jí ukázal své tetování. Zalapá po dechu, je mi jasné že chce nějaké vysvětlení.
"Ne, nejsem Simon, ale byl jsem jím. To tetování je fénix, všichni členové Fénixova řádu jej mají. Jsme lidi jako všichni ostatní až na to že po naší smrti se znova narodíme. Své předešlé životy si nepamatujeme, je to daň za nesmrtelnost která nám náleží." vysvětlím ji o sobě pravdu i když bych to nemusel dělat, ale nějaké mé vnitřní já min říká, že jí dlužím vysvětlení. "Poprvé v životě se mi stalo, že si mě někdo pamatuje z předchozího života." konstatuji na hlas a hlavně spíš pro sebe. Přemýšlím kým jsem mohl být v minulém životě, ale ze všeho nejvíc by mě zajímalo jaký vztah jsem měl s ní. Byli jsme příbuzní? Přátelé?
"Můžu se tě na něco zeptat?" vytrhne mě z mých myšlenek.
Pohlédnu do jejich očí, které mají až skleněný odlesk. "Můžeš, ale odpověď ti nezaručím." nakonec odpovím na její otázku.
Pomalu a zřetelně začne vyslovovat každé slovo. "Jak to že jsi mi, teda proč mi Simon neřekl, že je členem nějakého řádu?" je celá touhle situací vyvedená z míry.
Prohrábnu si rukou vlasy. "No, já si myslím, že to Simon ani nevěděl. Členové se sice rodí s Fenixovým znakem, ale všechny znalosti dostáváme od Světců, jejichž úkolem je vyhledávat děti se znamením a vzdělávat je." odmlčím se. Na mysl mi vytane vzpomínka.
Vzpomínka
Světec mě našel když mi bylo deset let. Musel jsem ho oslovovat Mistře, nikdy mi neřekl své pravé jméno.
"Kluku, jestli chceš jíst, tak se ani nepohneš!" varuje mě během toho co stojím na kládě, kde musím držet balanc a na svých ramenou nesu pytle plné kamení, jejichž váha je stejná jak ta má. Nepovolím! Zvládnu to! Pozvbuzuji svou mysl, už si nemůžu dovolit další den bez jídla.
Se západem slunce se Mistr ke mě vrátí. "Pro dnešek jsem s tvou práci spokojen, můžeš zeslézt a najíst se."
Jsem vyčerpaný, hladový a bolí mě každý sval. Stěží udržím v ruce lžíci. Celou dobu mě Mistr bedlivě pozoruje, nakonec prolomí ticho. "Dám ti radu do budoucna. Za prvé: Tvůj nepřítel je tak silný jak moc si ho připustíš k tělu. Za druhé: Nikdy nikomu nevěř. Za třetí a to si pořádně zapamatuj: Nikdy, opakuji nikdy si nenech ukrást srdce!"
Hloupě jsem přikyvoval, aniž bych věděl o čem mluví. Časem jsem na ta pravidla zapomněl a to se stalo mou osudovou chybou, přišel jsem o tu nejdůležitější část sama sebe.
Loki
Bláhově jsem si myslil, že sex s ženamy mě zbaví těch odporných myšlenek strachu, který mám, nebojím se však o sebe, ale o ni. Už ani nevyslovím její jméno, jímž by ho můj hlas mohl zneuctít. Svět jde kolem mě a já se uzavřel do sebe. Zprvu tu byla Aurora, ale ta je jen pouhopouhou náhražkou za ni. Nač mi je její krása, když mě dokázala okouzlit jen jediná dívka, která není k nalezení a kdo ví jestli je vůbec živá.
Zůstala mi po ní jediná věc a tou je fotka, kde jsme oba vyfoceni spolu. Byl to nádherný den, kdy jsme oba bavily. Chybí mi ten její úsměv a ta její střeštěnost, kterou dokázala úkryt před světem a jen mě dovolila tuhle její stránku spatřit.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
