V Těle Anděla

Dej si bacha!

¨ Zvykáš si?¨ozval se tak strašně klidný hlas za mnou. 

¨Jo, ale je tu nádherně..." na chvíli jsem se zastavila... " Scotte slyšíš to taky? "

" Co? ty zvuky?" jen jsem lehce přikývla na souhlas a čekala jeho reakci... Zahleděl se mi do očí.

"Takže sis toho všimla..... Mysleli jsme si to. Ani my nevíme co se s nimi děje ..... trvá to už Pár  dní... Matku to docela trápí.  Říká, že slyší, jak naříkají" odmlčel se. Pak se posadil vedle mě...

¨ Slyšela jsem o tom, je to prý dar. Každý dospělí ho má, ale dost často se ani neprojeví a když už tak v nebezpečí lidí co milují... Je docela zázrak, že se takhle projevil.¨

" To ano, ale  já a moji rodiče si myslí, že za to může Iris!"

" Iris? jako ten manipulátor? ten zemřel před devatenácti lety.  " 

" Ne... znova se objevil... neříkej mi, že zrovna ty to nevíš?"

" Jak zrovna já?"

" Tvoji rodiče a ted už i tvůj bratr to řeší, odjedou si pryč a tobě tohle nepoví?"

" Moji rodiče a bohužel i můj bratr se semnou o práci nebaví... je to zvláštní, ale je to tak... Spousta lidí to nechápe, ale já ano... Prostě to nechtějí řešit..."

¨ Jo já vím. Prý to nechápe ani otec.¨ Najednou jsem uslyšela auto a nebyla jsem jediná. Scott se také porozhlédl a nebyl to moc pěkný pohled. ZNEJISTIL a taky se mu pěkně zrychlil dech. Postavila jsem se na nohy a on udělal totéž. Chytl mě za obě paže a docela mi začal nahánět strach. Přinutil mě se mu koukat do očí a pak se ještě rozhlédl...

¨ Hele! Ber to jak chceš, ale můj bratr není jak na první pohled vypadá... Prosím...At řekne cokoli a i kdyby se choval sebevíc slušně, je to pořád on.¨ Hodně znejistěl a pak zmizel. No asi šel za bráškou... Ale po tomhle jsem nevěděla co si o to mám myslet. Chtěla bych říct, že si dělal srandu, ale tvářil se fakt divně. Asi mi už hrabe z těch zvuků. Chtěla jsem se jít podívat na svého nového ¨spolubydlícího¨ ale jaksi mě našel dříve.

Otočila jsem se k odchodu, ale narazila jsem do něčí hrudi. Koukla jsem se na horu a uviděla jsem modrou barvu očí... Jejda, to mají asi v rodině. Pronikavý úsměv se mu objevil na tváři a já doslova čekala co se bude dít. Vysoký, hnědý vlasy, svaly... Jo řekněme, že je opravdu v něčem jiný něž Scott a popravdě to ani nevidím, ale to co z něj cítím je strach. A byla jsem si stoprocentně jistá, že on si je toho byl vědom.

¨Ahoj, jsem Stefan!¨

¨ Owm, promin jsem Allison. Budu tady chvíli bydlet.¨

¨ Jo, já vím.... Měl jsem přijet až zítra, ale nemohl jsem se dočkat a bratr mi řekl, že jsi tady a taky, že jsi překrásná.... nemohl jsem se dočkat.¨sice mě to překvapilo, ale usmívala jsem se a snažila se to nedávat moc najevo.

¨ Hele, po cestě jsem dostal trochu hlad..... co se jít trochu podívat po lese a pěkně se najíst?¨

¨ Jo, tak to by šlo, kdo najde první veverku tak vyhrál¨ řekla jsem a pak se rozeběhla...... Běžela jsem tak rychle, že jsem ani necítila pod sebou praskat větvičky. Vzduch a otravný hmyz mi narážel do tváře... zhluboka jsem dýchala. Rozhlížela jsem se a přitom naslouchala... Naslouchala zvuku přírody. Ale bylo a je tu skutečně něco jinak.... Oni mě cítí.... Utíkají a schovávají se do svých úkrytů... Oni skutečně vědí, kdo jsem! Zastavila jsem se! Ještě jednou jsem se pořádně nadechla a cítila jsem... Jejich hlasy a naříkání se zhoršili. Oni ví, kdo jsem.