V Těle Anděla

Dvojče?

"Stefan." Řekl bez nejmenší známky emoce. Vždyť mě ani neznal a hned se mě zastával? Proč?

"Nicméně. Je jen na tobě jestli budeš chtít dělat to co mi. Vycvičíme tě. Uděláme s tebe někoho úplně jiného. Budeš někým jiným. Dáme ti hodiny sebeobrany a navodíme pocit strachu do tvého těla. Naučíme tě jak přežit. Ale budeš také nás takový pokusný králík. Budeme zkoušet co vydržíš a jak to budeš snášet. Osobně dohlédnu, aby se ti nic nestalo pokud budeš chtít. Jsi stále moje mala sestřička. A pro tvou ochranu i zemřu.
Ale nemusíš souhlasit a nikdo te odsuzovat nebude. Budu rád, když nebudeš v tomhle svete ve kterém jsem Já vyrůstal. Není to nic pěkného. Vidíš umírat lidi, kteří za nic nemůžou. Budeš trpět az uvidíš jejich smrt."

"Co chces, abych udělala?"

"Nejsem ani pro jednu z možností. A proto ti dam den na rozmýšlení. Zítra presne ve dvanáct chci slyšet odpověď."

"Co když budu chtít domu?"

"Budeš dítě. Budeš chodit do školy. Budeš mít zivot." Otočila jsem se na vysokých botech a odešla pomalu ze dveří. Na svůj odchod jsem dala důraz, aby nebylo znát, že jsem k smrti vystrasena. Byla jsem postavena před hotovou věc.

Po zavření dveří jsem pustila kliku a sesunula jsem se na zem po dveřích. Můj pohled směřoval na neurčitou věc. V hlavě mi poletovala myšlenka z obou stran na jednou. Ano nebo ne?

Byla bych s rodinou.

Tady by se ke mně, ale nechovali jako k rodině.

Mohla bych byt užitečná.

Ostatní mě, ale nesnasi.

Z mého myšlení mě vyrusil dotek na pravém rameni. Byl to Štefan s tím jeho starostnyn pohledem.

"Proc jsi se za mě postavil. Ani jsi mě neznal..." Věděl o cem mluvím a na několik vteřin ztuhnul. Pak se vzpamatoval a pomohl mi na nohy.

"Pojď..." Rekl a rozešel se daleko do chodby. Šla jsem za nim a čekala s jakou historku zase přijde on.
Šli jsme dál a dál az jsme došli ke dveřím zamčene klíčem, ktere posléze odmkl.
Vešli jsme dovnitř a tam knihy spousta knih. Tak to obvykle v knihovně bývá. Posadila jsem se do křesla a tam na něj čekala. Velká prostorná místnost plna polic a knih. Uprostřed stul, křesla a v jednom z nich Já. Pak zase jednou velké lomené okno, kterým procházelo světlo.

Stefan zašel za roh a chvíli si tam něco hledal. Někdy potichu zaklel a po nějaké chvíli přišel s knihou v ruce. 

,,Jsme upíři. Jsme tu už od začátku. Od Krista... Žili jsme v dobách, které ani nejsou v lidské historii a známe ji lépe než je zdrávo. Proto se dokážeme bránit proti světu. Známe ho. Někdy se, ale dostaneme do situace, kterou ještě nikdo nikdy nezažil. Když jsme se dozvěděli, že Rudý měsíc nás zabíjí a jak tak jsme se snažili to řešit. Před strašně dlouhou dobou se narodila dívka, která se narodila na Rudý měsíc a přežila. Našim lidem to bylo proti srsti a tak ji nechali popravit. Na její sedmnácté narozeniny... Byla jen jiná, ale neubližovala lidem. " Podal mi starou fotografii dívky v sedmnácti... Byla jsem to já. Dívala jsem se na obrázek mě samotné, jako bych se dívala do zaprášeného starého zrcadla. Děsila mě představa, že to jsem já, ale vlastně nejsem. 

,,Jak?" 

,, To já nevím... a nikdo tady. Postavil jsem se na tvou stranu, protože jsem tě viděl. Viděl jsem tvou fotku na stole tvého bratra, když jsme spolu řešili jednu missi. Shodou náhod jsem večer předtím seděl tady a viděl tohle. Kdybych neviděl tohle, nepostavil bych se proti Institutu, ale já jsem musel. Nedokázal bych se sám sobě podívat do očí. Věřil jsem a stále věřím, že nejsi hrozba. Bylo jasné, že to co se tehdy stalo bylo špatně a nedali ji šanci k normálnímu životu. Tobě tvými rodiči byl umožněn jiný život, ale když se to  dozvěděli lidé tady... Dopadlo to tak jak to dopadlo. Četl jsem o tom, ale není toho málo. A chci spravedlnost. To je vše."

,,Chceš mi říct, že někde kdysi dávno žila holka, co vypadala úplně přesně jako já?"

,,Ano. Je tady, ale ještě něco. Ona se vlastně i trochu zbláznila. Bolela ji poté dost často hlava a blouznila. Nevěděla co se děje a pak i zabíjela. Proto to taky udělali. A varuju tě. Jestli budeš něco takového dělat tak já osobně tě zabiju."Dostala jsem najednou z něho respekt. Ví přesně co chce s trochu mi to vysvětlil.

 Kniha je stará a dost zaprášená, ale plná několika málo informací možná i o mně samotné. 

,,Musím jít ještě něco zařídit. Ale přijdu se na tebe ještě podívat. Můžeš tu zůstat. Dostala jsi čas na rozmyšlení. A ať  se rozhodneš jakkoli tak je to jen  na tobě a nikdo ti nemůže pomoct. A každá možnost je správná. Nedělej to jen, protože si myslíš. Udělej to co víš." Položil mi ruku na rameno a po chvíli ticha odešel z místnosti. 

Vstala jsem  z křesla a šla se podívat z okna. Výhled byl do zahrady, kde momentálně probíhal výcvik. Kniha byla plná nesmyslů a hloupostí, ale četla jsem ji. Chtěla jsem vědět vše. Bratr o tom neví a zajímalo by mě proč. Hltala jsem každé slovo, ale moc mi toho nedali.