V Těle Anděla

Rudý měsíc

"Jsi v pohodě? Zeptal se Stefan, když mě chytl tak deset centimetrů nad zemí."

"Jo jsem asi jsem dlouho nejedla. Jinak já jsem Allison..." Řekla jsem a když už jsem stála tak Dominikovi podala ruku. 

" Co tady děláš Dominiku?" 

"Poslal mě její bratr chce, abychom ji tady provedli a trochu seznámili. V půl pak máme přijít do jeho kanceláře." 

"Dobře, ale až se nají." Dominik přikývl a odešel. Stefan mě celou dobu držel za ruku, abych zase nespadla a pak mi pomohl ke stolku u okna s jídlem. 

Třetí osoba

Allison se najedla a pak ji oba kluci  provedli po institutu a snažili se s ni trochu vtipkovat. Moc jim to nešlo. Někdy se rozesmáli jen oni dva, ale Allison je moc nevnímala. Myslela na své rodiče. Až pak ji došlo, že je před dveřmi bratrova kanceláře. Neuvědomovala si, že už celý Institut prošli a ona ani neví jak se dostat do svého pokoje.  

Allison

Dveře se jako na povel otevřeli a za nimi seděl bráška a četl si nějaké papíry. Jakmile mě zaregistroval odložil je a naznačil ať  se posadím do křesla. Udělala jsem to co chtěl. Stefan šel za mnou, ale poslal ho pryč. Prý nechce, abych byla ovlivněna. 

Zůstali jsme v místnosti sami. Byla to obrovská místnost s velkým oknem a židlemi. A uprostřed bráška. 

"Řeknu ti věc o které jsi nikdy neměla vědět a jestli se tohle dozví rodiče tak asi mě sesadí z tohohle místa. Chtěl jsem ti to říct už několikrát, ale nedokázal jsem to. A pak mi někdo poradil, že se s tebou nemám bavit a ignorovat tě. Moc dobře to nešlo. Po večerech jsem plakal po nocích ve svém pokoji, protože jsi mi tak chyběla, ale nemohla jsem s tebou být za dobře. Jinak bych ti to mohl omylem říct. A to jsem nechtěl. Byl to zákaz, který jsem nesměl porušit. Ale teď tady nejsou a ještě asi dlouho nebudou." Povzdechl si... " Říká ti něco červený měsíc?"

"Ano... Četla jsem o tom strašně moc... je to i zajímavé."

"Ehm to ano. Víš, dítě které se narodí za červeného měsíce dostane tak zvaně kousek červené krve. Zemře"

"Já to vím... četla jsem to neslyšel jsi?"

"Nech mě domluvit... Červený měsíc vychází jednou za tisíc let a pro nás jakož to tvory temnoty je smrtelný. Musíme se před ním na tu jednu noc schovat. Protože pokud se dotkne jen naši kůže... Shoříme. Každé dítě co se narodí zemře automaticky pár minut po porodu. Je příliš slabé na to, aby přežilo. Před sedmnácti lety tu byl červený měsíc silnější než kdy jindy. A jedna matka porodila zdravou krásnou dívku. Moc plakala, protože věděla, že její překrásná dcera nepřežije. Chovala ji v náruči dokud dívka nepřestala plakat. Matka zavřela oči a chovala ji tiše v náruči. Když otevřela oči dívka měla dokořán otevřené oči a dívala se na svou matku. Usmála se. Červený měsíc zašel a dívka stále žila v náruči své matky. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Všechna novorozeňata co se tu noc narodila zemřela až na ni. Byl to zázrak."

"Já vím, já vím... a pak žili všichni šťastně až do smrti..." Přerušila jsem ho. On si toho nevšímal a pokračoval dál v historce.

"Dívka rostla a byla stále veselá. Nikdy neplakala kvůli bolesti, ale jen kvůli hladu. Nikdy ji netekla krev. Nikdy nebyla nemocná. V našem světě to není tak neobvyklé, ale na její desáté narozeniny se stalo něco na co nikdo nezapomene ještě hodně dlouho. Když se ráno probudila a šla pozdravit své rodiče, ale ti se zděsili... Dívka měla oči naprosto rudé, nebyli přes ně vidět zorničky. Byla celá poškrábaná až do krve a to po celém těle. Děsivější ještě bylo, že dívka nic z toho neviděla. V zrcadle se viděla jako předešlé ráno a škrábance ani krev co ji stékala po těle necítila. Dívka se do druhého dne vyspala a vše bylo jako dřív. Tedy alespoň si to mysleli. Celá rodinka se šla projít do lesa, ale dívce se tam moc nechtělo. Nakonec, ale šla. Celou dobu se ošívala a nebyla veselá jako předešlé dny. Bylo to dosti zneklidňující. Uprostřed lesa na paloučku, kde to milovala začala křičet. Nikdo ji nerozuměl, ale věděli, že ji musí dostat pryč. hned po tom co ji její otec odnesl z lesa omdlela. Probudila se za pět dní a nic si nepamatovala. ani svou oslavu narozenin, která proběhla na jejich zahradě před šesti dny. NIC.Všechny to dost vyděsilo a tak si začali hledat informace. Ale nikde nic. Byli domněnky, že to má něco společného s RUDÝM MĚSÍCEM. Opakuje se to každé její narozeniny, ale ona to neví. Vždy byla silnější, rychlejší, ale také začala vnímat bolest mnohem hůř než ostatní. Před několika dny se ji stalo to samé co se ji stalo poprvé a naposledy v deseti letech. Slyšela doslova křičet zvířata a poté omdlela do bezvědomí na několik hodin."

"Co tím chceš říct?" Zarazila jsem se...

"Ty jsi se narodila za Rudého měsíce Allison. Proto jsi tady a proto jsou rodiče pryč. Jeli hledat lék pro tebe. Tvé narozeniny se slavili vždy tři dny po Červeném měsíci, aby to lidem náhodou nedošlo.  Aby tě neodsoudili za stvůru. Tady v Institutu to lidé vědí a ze začátku se jim to moc nelíbilo, ale pak to přijali. Viděli tvoji sílu. Oddanost. Strach i bolest. Sledovali jsme každý tvůj pohyb, tvůj pocit i bolest. Vše jsme cítili s tebou. Bolest kterou jsi někdy cítila by nás zabila. "

"Vy jste mě špehovali?"

"No když to říkáš takhle... Tak ano. Byla tady vzpoura, že tě mají zabít, když jsme tady ani jeden nebyl, ale zastali se tě lidé u kterých bych to nečekal a díky nim jsi teď i naživu a já jim každou volno chvíli děkuji za to, že to udělali pro mou malou sestřičku. "

"Kdo to byl...?"