V Těle Anděla

Hlasy

Prudce jsem se posadila. Ruce se mi tak klepali a byla jsem celá mokrá....

,,Co se tu sakra děje?" opakovala jsem si pro sebe.... Nebo v hlavě? Nevím... ze všeho mě dostal, ale hlas ve dveří a pak mi došlo, že jsem se probudila v posteli.... Posteli plné.... Kopretin?

Pak jsem si vzpomněla na hlas... ve dveřích... otočila jsem s námahou hlavu a uviděla ten smích.... Naštěstí to je Scott. Jeho úsměv se skvělí.... Strašně moc mi připomíná něco.... Nějakou vzpomínku... něco co se stalo už dávno... a já si pamatuju jedinou věc.... A to je ten úsměv.... Zvláštní, co dokáže jediná věc na světě s vaší myslí.

Pokusila jsem se o úsměv co se mu ani trochu nepodobalo. On pochopil, ale přesně co chci tím říct. A to, aby mi pomohl a řekl, co se stalo.

Přišel k mé posteli a pomohl mi se posadit. Pak se posadil na jednu část postele a spustil.

,,Prý se ti zamotala hlava a začala jsi nějak divně mluvit. Stefan tě musel přinést do postele, prý jsi něco říkala o kopretinách!" co? Podívala jsem se kolem sebe a ty blbý kytky už v té posteli nebyly! Jako vážně? To jsem se zbláznila?

,, Scotte? Prosím... já přísahám, že tam ty kytky byly a v téhle posteli před chvíli taky! Já se nezbláznila! Vím moc dobře, co jsem viděla!"

„ Neříkám, že jsi se zbláznila, ale kytky jsem tu neviděl, a byl jsem tu celou dobu, co jsi spala." Poposedla jsem si na posteli a dala si hlavu do dlaní. Scotte? Co se tu děje? Říkala jsem si.

„ Přinesu ti čaj a něco k jídlu. Musí ti být asi hodně špatně. Když se ti tohle děje." Zakývala jsem hlavou, jakože vím co říká, a že s tím souhlasím. To je tady asi špatné počasí. A nebo to je tím lesem a těmi hlasy. Ted jsem si to uvědomila! Stále ty hlasy slyším ve své hlavě. ­Stále je slyším, ale už nejsou tak intenzivní.  Je jich pořád strašně moc, ale jsou slabší... jako by už nemohli mluvit, ale jen šeptat. Porozhlédla jsem se po pokoji... Je velký a prostorný, plný nábytku a oken. Taky je tady terasa plná kytek. Ještě jednou jsem si poposedla a když se má ruka dotkla něčeho tvrdého... ucukla jsem a srdce v mé hrudi zase začalo být jako o závod. Byla to jen kniha. Asi si ji tu zapomněl Scott. Usmála jsem... I kluci jako Scott čtou knihy plné bolesti a strachu, jako náctileté dívky lidské rasy toužící po první a nekonečně dokonalé lásce, ve které se nebudou se hádat a vše jim půjde jako po másle... Ale tohle se nesplní... Za láskou stojí úsilí... a ne jen velká představivost.¨

Do dveří se nasoukal Stefan. Poznala jsem to a nepotřebovala jsem zrak. Jeho ego je totiž tak vysoké, že málem neprošlo dveřma. Podívala jsem se do očí ... Nevěřím jim. Jemu možná ano, ale ne jeho očím, ale až ted jsem si to uvědomila... Je na něm něco špatně. TO JSEM OPRAVDU MUSELA OMDLÍT, ABY MI TOHLE DOŠLO??? jsem fakt pitomá...

" Doufám, že je ti dobře. Chovala jsi se jako po lidské krvi, ale jsem si jisty, že jsi ji nepila, takže proto je to ještě divnější." položil mi ruku na hřbet té mé, ale díky bohu přišel Scott s jídlem, takže jsem to mohla uhrát na to, že mám velký hlad... Neměla jsem, ale co... 

Scott se podíval na Stefana. Byla to komunikace prostřednictvím očí. Poté na sebe kývli. Stefan mi věnoval krátký pohled a pak odešel z pokoje. Scott se na mě usmál tím milým úsměvem.

" Necháme tě odpočívat. " ještě jednou se na mě usmál, pohladil mě po vlasech a odešel. Zavřel za sebou dveře a já se podívala na jídlo, ze kterého se mi začal zvedat žaludek. Tak jsem se otočila zády k jídlu, lehla si a zavřela oči. 

Tu es filia eiues, Tu es filia eiues,Tu es filia eiues, Tu es filia eiues... Dívala jsem se do zrcadla a stala na paloučku. Kolem mě byl les. A slyšela jsem tohle... Je to nějaká latina ne? koukla jsem kolem sebe... Nic jsem neviděla. Jen kopretiny. a pak se zase ozval ten hlas... Tu es filia eiues,Tu es filia eiues... 

Patří staršímu muži... Znala jsem ten hlas... ale od kud? 

Prudce jsem se posadila do sedu a snažila se přestat dýchat tak rychle, ale nešlo to... Napila jsem se vody, co byla na stolku ve sklenici a skoro všechny bublinky už vyprchaly. Vypila jsem ji až do dna a pak se ještě nadechla. Nevěděla jsem co dělat. Nemohla jsem se uklidnit. 

Potřebuju se ještě napít... Vstala jsem z postele a spadla na zem. Nemám vůbec sílu stát. Co se to děje? potřebuju asi krev. Hodně krve... nebo se ani nedostanu do postele. Sešla jsem schody a slyšela Scotta a Stefana... nechtěla jsem poslouchat, ale musela jsem, když jsem slyšela své jméno. 

Scott: " Nemůžeme to Allison udělat! musíme ji to říct! nemůžu se ji ani podívat do očí! Navrhuju Adama"

Kate: " Nemůžeme ji to říct a Adam by ji to řekl má pro ni slabost... a to nemůžeme riskovat, slíbili jsme to jejím rodičům! "

Lukas:" Ale takhle ji zničíme... Ty hlasy jsou intenzivnější!!! a bude to horší... pokod s tím něco neuděláme. Navrhuju ji vzít za ni!" 

Kate:" nepřijatelně!"

Stefan:" Nemůžeme to udělat! já vám to nedovolím! Ona trpí! a pokud ji za ni vezmete bude to horší!!! já vám nedovolím ji dohnat k sebevraždě!" Co? tohle vážně řekl Stefan? Chtěla bych slyšet víc, ale dostala jsem strach, že by si mě všimli. Raději jsem si šla pro vitamíny a šla si znova lehnout do postele. Před pokojem stál Scott.

"Co tady děláš?"

" Chtěl jsem se ujistit jestli je ti fajn, ale jak vidím, tekutiny jsou skutečně důležitě... "

" Ano.. měla jsem zase špatný sen a pak jsem sotva stála na nohou... potřebovala jsem se najíst!"

" Stačilo zavolat... jsem tu od toho, abych ti pomáhal!" 

" To je v pořádku... Děkuji... " 

" Za nic..." 

Dala jsem Scottovi dobrou noc a lehla si do postele... " Kdo je sakra Adam? Proč se mě tak strašně Stefan zastával? Proč mě řeší? jsem v pohodě ne? Co se to tu děje???