Dívka, která odešla a nevěděla kam

KAPITOLA 3

Let z Říma do Paříže netrvala tak dlouho jak jsem očekávala, i přes to téměř všichni kolem mě spali. Já a spánek neměla ani pomyšlení. Byla jsem tak rozrušená, že bych nezamhouřila oči ani kdybych se opravdu snažila. Místo toho jsem seděla a užívala si každý centimetr, kterým jsem se vzdalovala od člověka, který mi tak moc lezl na nervy. Z mého přemýšlení mi vytrhl otravný zvuk, který se ozval vedle mě.

,, Ale Fran," strčila jsem do ní trochu, ,,přestaň chrápat." Jen co jsem to dořekla rychle sebou trhla a já se začalo potichu smát. Vstala a polovinu obličeje měla otlačenou o ruku. Chvíli nevěděla co se děje a tak koukala překvapeně. Když ji došlo, proč jsem ji probudila narovnala se, upravila si neposedné pramínky vlasů a poděkovala mi. Někdo za námi se zasmál, ne nijak drze, nebo škodolibě. Jen zasmál. 

Zbytek letu už Franie (raději) nespala, místo toho jsme společně sdíleli vzrušení z tak dlouho očekávané cesty. ,, Paříž město mody! Já se tak těším na všechny ty obchody, památky, lidi a jídlo. Když jsem tam byla minulý rok v létě, nakoupila jsem si tam tolik oblečení, že jsme museli připlácet, abych si jej mohla všechno odvézt. Ještě že na tom byla stejně i mamka a tak nemohl táta říct ani slovo. Počítej s tím, že si taky něco koupíš. Nosíš pořád jedno a to samé dokola. Navíc jsem na tobě snad nikdy neviděla sukni. Sakra holka, já mít tvoje nohy, tak mam rozparek až k bokům," hučela do mě tak, jak to měla ve zvyku. Mě to ale vůbec nevadilo. Měla jsem ráda tohle její ,,hučení". Bylo v něm něco neskutečně pozitivního a motivujícího. Přesně taková byla i ona. Vždy veselá a usměvavá. Chodící dobrá nálada. 

,, Tobě se to mluví. Sice sebou mám celkem dost peněz, ale rozhodně si nebudu moct něco takového koupit. Letělo by to dřív, než bych si to vůbec stihla vzít na sebe. Navíc tvoje finance a moje... no uznej je v nich docela rozdíl." To teda opravdu byl. Franiin táta byl velký zvíře v obchodu a celkově v marketingu. Měl velkou firmu, moc a peníze. Hodně peněz! I přes to všechno co Franie měla, nebyla ani trochu namyšlená. A to byla jedna z mnoha věcí, které jsem na ni obdivovala. 

A bylo to tady. Letadlo začalo vysouvat svůj podvozek a pomalu klesat, dokud se nedotklo země. Když jsem vystoupila na čerstvý vzduch, zamotala se mi hlava. Na rozdíl od teplem ováté Itálie, tady byly teploty o něco nižší. Poznala jsem to po několika sekundách. Zatímco učitelé zařizovali nějaké důležité a neodkladné papírování, měli jsme rozchod po areálu letiště. Někteří si sedli na nejbližší lavičku a pokračovali v tom, z čeho je vyrušil výstup z letadla, jiní se šli občerstvit do restaurace a kavárny s příliš složitým názvem. Já jsem mezitím vyndala z kapsy kalhot mobil a začala jsem psát zprávu. 

Před pěti minutami jsme přistáli v Paříži. Je tu celkem chladno. Pozdravuj mamku. 

Vybrat správná slova do zprávy mi nedalo příliš zabrat. Hned co se na displeji objevilo úspěšně přijato, zandala jsem mobil zpět do kapsy a vydala se za spolužačkami co si šly koupit kafe a upravit se trochu na toalety. Po necelé hodině jsme mohli konečně vyrazit do zarezervovaného hotelu nedaleko centra. Bylo právě na čase, jelikož už byli všichni dost vyčerpaní. Jen co jsme dorazili na pokoje, lehli jsme si a do jednoho usnuli jako malé děti. 

Na pokoji jsem byla ( jak jinak) než s Franie, Sárou a Alice. Bylo to fajn složení. Sára a Alice byli obě z mé třídy a měla jsem je opravdu ráda. Sára nebyla Italka, ale všichni ji tak brali, i přes to že měla světlé vlasy a blankytně modré oči. Alice jsem znala od prváku, kdy jsem vyděšeně poprvé vstoupila do nové třídy a ona mě vřele pozvala k sobě do lavice. Troufám si říct, že je to hned po Francesce má nejlepší kamarádka. Tu noc, co jsme přijeli do hotelu ParisPalace jsme neměli sílu ani na to rozdělit si místo na spaní a tak jsme se druhého rána všechny čtyři probudili na manželském lůžku.

Druhého rána jsme mohli spát až do desíti hodin odpoledne. Tohoto nadstandardu jsme všichni s radostí využili. Po probuzení jsem byla celá rozlámaná a stejně tak i Alice, Franie a Sára. 

,,Jak jsme mohli takhle usnout? " ptala se nevěřícně Alice. K pokoji patřila i útulná koupelna se sprchovým koutem, toaletou a umyvadlem. Ve skřínce byly vyskládané meruňkové oranžové ručníky s vyšitými písmeny PP .  Dlažba byla vyhřívaná, jak jsem zjistila jen co jsem na ni vstoupila. Projel mnou příjemný pocit tepla. Po tom co jsem se umyla heřmánkovým sprchovým gelem a šamponem, otevřela jsem skleněné dveře sprchového koutu a vyšla s velkým oblakem páry za sebou. Osušila jsem se a upevnila si ručník kolem prsou.Setřela jsem dlaní zapařené zrcadlo a objevil se přede mnou můj odraz. Po dlouhé době jsem měla konečně trochu času jen sama na sebe. Cítila jsem jako znovuzrozená. Tak volná jako ještě nikdy. Jen tak jsem stála před zrcadlem a pozorovala se. Opálená kůže mého těla kontrastovala s bělmem kolem  zeleno-hnědých očí. Výrazné lícní kosti, čelist a špičatá brada zjemňovali tmavě hnědé vlasy vlnící se kolem obličej téměř do půle zad. Byla jsem kompletně po mamce. Od hlavy až k patě. Nikdy jsem si toho nevšimla tak jako dnes. Z upřeného zírání do zrcadla mě vytrhlo klepání na dveře.

,,Sofi, jsi živá? Už by jsme měli jít na oběd," volala na mě Sára. Na chvíli jsem se zastyděla za to, jak dlouho jsem zírala sama na sebe. 

,,Už běžím, počkejte na mě!"

K obědu jsme měli zapečené brambory se smetanou, údajně jedno z francouzských národních jídel. Po oběde nastal čas na prohlídku okolí a první hodinovou lekci francouzštiny rodilým Francouzem Pierrem Chardinem. Byla jsem mile překvapena tím, jaký náš učitel byl. Od první chvíle milý, sympatický a zábavný. Řekl nám něco málo o sobě. Bylo mu 29 a už rok byl šťastně ženatý s o deset let starší ženou, která měla prý čtyři děti. Pracoval jako učitel francouzštiny na jedné z pařížských škol a ve svém volném čase hrál tenis. Celou hodinu jsem byla naprosto pohlcena kouzlem jeho osobnosti. Pomyšlení na to, že mě takové lekce čekají v budoucích čtrnácti dnech dvě denně, na tváři se mi vykouzlil úsměv. Po návratu do hotelu jsme měli chvíli volna před večeří. S holkami jsme se konečně dohodli kdo kde bude spát.  

Bylo pět minut před sedmou a  Sára s Alice už odešli dolů na večeři. Já jsem ještě čekala na Franie, která se převlékala Z příliš upnutých džínsů do pohodlných harémových kalhot. 

,,Tak můžeme vyrazit!"řekla se spokojeným výrazem na tváři a já přikývla.

,,Počkej, zarazila jsem se a hrklo ve mně. Úplně jsem zapomněla na to blbý pravidlo pět zpráv denně. Vyndala jsem mobil z kapsy a zaklela nad svou lehkomyslností. ,, Ale to ne, 23 nepřijatých hovorů a 10 zpráv!" Ani jsem je nemusela otevírat a přesně jsem věděla co je jejich obsahem. Odepsala jsem jakoby nic a doufala, že otec už nezalarmovat učitelku a nečeká mě rychlá cesta domů.

Dnes jsme byli na procházce po Paříži a měli jsme první hodinu francouzštiny. Všechno je v pořádku. Pozdravuj mamku.

,,Tak jo, teď už můžeme opravdu jít. Víš, schválně jsem chtěla jít později, aby jsme si mohli promluvit. Úplně jsi mi zapomněla říct, jak to dopadlo s tebou a Lukou," připomněla jsem Franie rozhovor započatý před pár dny. Ušklíbla se pohledem, který mluvil za vše. 

,, Řekněme, že všechno šlo tak jak mělo,"dodala a zabouchla dveře našeho apartmá.