Dívka, která odešla a nevěděla kam

KAPITOLA 6

Následující dva dny byly velice podobné, ale přesto se lišily. Ráno jsme vstali, nasnídali se, následovala lekce francouzštiny, jídlo, památky, nebo  předem naplánovaný program. Další osobní volno  mělo být  za dva dny po prvním. Celé dva dny jsem jen přemýšlela a těšila se. Těšila jsem se jako malá. Nemohla jsem se soustředit vůbec na nic. Často se mi stávalo, že na mě holky, nebo kdokoliv jiný mluvil a já jen tupě zírala do prázdna. 

,,Sakra co to s tebou je holka? Jsi nějak mimo,"zakřičela na mě Franie, když se mi po třetí bez odezvy zeptala, zda-li si má vzít top s krajskou nebo bez. 

,, Rozhodně bez a nekřič na mě. Jen jsem se trochu zamyslela, nic víc."

,,Posledních pár dní se celkem často zamýšlíš," nadhodila a ušklíbla se na mě jako kdyby mi viděla do hlavy. Rychle jsem se zvedla z křesla u postele a zamířila ke dveřím. To poslední o co jsem stála bylo, aby se do toho vložila Franie. Bývá jako hrom do police a já si vlastně nebyla jistá tím co cítím, nebo necítím.

,, Už ani krok!"křikla na mě a ukázala prstem.,, Je mi jasný o co jde a vůbec se mi nelíbí, že se nechceš svěřit své nejlepší kamarádce, který ti říká úplně všechno"

Na malou chvíli jsem se zastyděla. Měla totiž pravdu. Zastavila jsem se a podívala se na ní pohledem, který mluvil za vše. 

,, Asi mám rande s klukem co se mi asi trochu líbí.."řekla jsem jí a dychtivě čekala na odpověď. Ta přišla téměř okamžitě. 

,, Já to věděla. Věděla, věděla, věděla... Kterej z nich? Giulio, Vitto, nebo Matteo? Nebo snad úplně někdo jinej? Povídej? Není to doufám Luka? Ten je totiž můj! " hrnula na mě jednu otázku za druhou a nadskakovala radostí směrem ke mě až mě objala. 

Je bláznivá. Jak může mít takovou radost z toho, že mám rande. Ale co se divím, stejnou radost mám i já ze všech jejích úspěchů. Ale dá se toto brát jako úspěch. ,, Asi Vito, ale prosím nikomu to neříkej nejsem si tak úplně jistá,"upozornila jsem jí, než začne plánovat svatbu, ,, Je to první kluk, který se mi kdy líbil a nechci, aby se to nějak pokazilo."

,, Abych to já nějak pokazila. Ale já se nezlobím. Pak to ještě probereme, ale teď už mám hlad. Jdeme omrknout toho tvého nápadníka, jak jí creepe suzette (palačinky po francouzsku).

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Byl tu ten den. Konečně jsem se dočkala. Vím sice, že se říká že očekávání občas překoná realitu. Doufám, že u mě to tak nebude. Byl tady jen jediný problém, který trýznil mé myšlenky. Celé dny jsem poslušně posílala otci zprávy, ale co by se stalo, kdyby zjistil  že jsem se sešla s klukem. Stačí si jen vzpomenout na jeho výhružné rozhovory v autě a představit si následky. Nezbývalo mi nic, než doufat, že nepotkáme Bertucciovou. Ráno jsem si nevědomky trochu přispala a nestihla jsem jít na snídani. Holky mi utekli,což se mi trochu dotklo. Tento den jsem si však nechtěla ničím překazit a tak jsem jim odpustila. Dala jsem si dlouhou sprchu a oblékla se do nového oblečení. Snad dvě hodiny jsem stála před zrcadlem a upravovala si vlasy dokud nevypadaly stejně jako na začátku. Nakonec, zahanbena nad sama sebou, svázala jsem si je úhledně do neúhledného drdolu a povytáhla si pramínky po stranách. Sešla jsem ke vchodu v přízemí, kde už všichni čekali na odchod na lekci francouzštiny. Jen co jsem sestoupila z posledního schodu, projel mnou nepříjemný a neznámý pocit. Několik lidí na mě pohlédlo a upřeně zíralo. Je se mnou něco špatně? pomyslela jsem si. Nejistými kroky jsem se připojila ke skupině. 

,, Dneska ti to strašně sluší!"podotkl jeden z kamarádů ze třídy. Poděkovala jsem a sklonila hlavu. Komplimenty u mě nebyly na denním pořádku a tak mě to trochu zaskočilo.

Lekce byl opět dokonalá. Pro dnešek jsme se zaměřili na dialogy a konverzaci na pracovním pohovoru. Náš učitel nezapomněl opět přidat pár ze svých historek, které hodinu vždycky tak nějak okořenily. Po skončení lekce se před jazykovým centrem ujala slova Bertucciová.

,, Teď máte čtyři hodiny osobního volna. V 16.00 se opět sejdeme před vchodem do našeho hotelu. V žádném případě neopouštějte Paříž, nepožívejte alkoholické nápoje ani když už můžete a celkově nedělejte nic co se nehodí.Myslím, že si rozumíme," zakončila svůj oduševnělý proslov a všichni kolem se rozutekli. Já zůstala stát na místě a čekala jestli zde Vito skutečně počkal, nebo to jen tak plácl v mezi řeči. Neplácl. Stál kousek ode mě a jen co se naše pohledy střetli začal na mě zběsile mávat. No vida, vidím ho pár sekund a už mě rozesmál.

,, Ahoj Sofie. Tak kam půjdeme nejdřív?"zeptal se a přišel trochu blíž ke mě. Jindy bych možná řekla, že nevím, ale můj hladoví žaludek se přihlásil o slovo.

,, Myslím, že už vím kam jdeme co?" řekl a zasmál se. Nespíš slyšel zakručení mého břicha. Bylo mi trapně z toho, že si toho všiml. Na druhou stranu on to vůbec nemyslel špatně. 

,, A kam půjdeme?" zeptala jsem se a směřovala na něj svůj pohled. Nemohla jsem se vynadívat.

,, To nech na mě. Znám tu jednu skvělou  restauraci. Jednou jsem tam byl a podávají tam ty nejlepší Ratatouille na světe."

Skvělý. Ratatouille miluji, takže mi přesně zahrál do noty. Na jeho nápad jsem se usmála a vydala se jeho směrem. Teď kdy jsme šli těsně vedle sebe, nabila jsem ještě víc na vědomí, že toho kluka mám nejspíš víc než ráda.

/ Další kapitola bude popisovat schůzku Sofi a Vita. 
Omlouvám se za chyby a děkuji za všechna přečtení./

-Nyccoll-