Dívka, která odešla a nevěděla kam

KAPITOLA 8

,, To je tak neskutečně sladký!"reagovala Franie na můj malý zážitek na břehů Seiny. Po tom co jsme se vrátili zpět ke vchodu hotelu, naposledy se ke mně nahnul a do ucha mi pošeptal:,, Brzo si tě zase ukradnu." 

,, Víš, že dneska se uskuteční plán XXX ?" zeptala se mě a tajnůstkářky na mě mrkla. Byla trochu zklamaná, když jsem vůbec netušila o čem mluví.

,, Co je to plán XXX?" svraštila jsem obočí. 

,, Děláš si ze mě srandu? To fakt vůbec nevíš o co jde? Řeší se to přeci už několik týdnů. Noční útěk z hotelu do víru velkoměsta," informovala mě a radostí nadskočila. Teprve když to řekla, vybavily se mi spiklenecké rozhovory u autobusu v den odjezdu. Je pravda, že od té doby jsem už nedávala příliš pozor na to, co se děje kolem mě. V hlavě jsem měla totiž něco úplně jiného. Teda spíš někoho. Celou snídani mi pak vyprávěla plány na zítřejší noc. Popravdě pár nápadů, vzniklých v hlavách jistých inteligentních třeťáků mě dosti šokovalo. 

,, A kdo všechno tam vlastně bude? Víš, nejsem si jistá, že je to tak úplně pro mě. I když se to možná nezdá... ona mě hlídá a vyklopí mu všechno co by mi mohlo zavařit. Asi se toho nočního dobrodružství vzdám. Nestojí mi to za to, abych hned další den ráno letěla domů a měla pak doma zle. Navíc mám rozečtenou knížkou a začíná to být napínavý." Nevím jak jsem mohla byť na jednu sekundu uvěřit tomu, že by řekla ,, Fajn, máš pravdu. Nikam nechoď, všichni přece víme jaký tvůj táta je."

,, Tak to vůbec nezkoušej! Ty půjdeš, i kdybych tě měla vést na vodítku. Ještě jsi nikdy nikde nebyla. Je načase začít trochu žít! Navíc, co ti ten blbec může udělat?"vyčinila mi snad až příliš nahlas. Dala jsem si prst před pusu, jelikož se pár lidí v jídelně otočilo. Pšššttt!  zasyčela jsem na ni vztekle. Tohle přesně mi dělala vždycky. Nejhorší na tom bylo, že ji jen málo kdy šlo utišit. Rozhodla jsem se, že se o tom jednoduše přestaneme bavit. Nestála jsem o další rozruch. Jestli mi totiž něco vadí, je to přílišná pozornost lidí. Jakmile se na mě někdo až příliš dlouho dívá, zrudnu jako to nejčervenější jablko. 

,, Takže co? Jdeš, nebo chceš abych tady začala dělat ještě větší bordel? " podívala se na mě výhružně a mě bylo jasně, že to myslí smrtelně vážně. ,, Dej pokoj, je to hloupý Franie!" snažila jsem se ji umravnit, ale nepomohlo to. Už, už jsem viděla jak se zhluboka nadechla a chtěla opět nahlas spustit. Včas jsem ji zastavila. ,,Fajn, fajn, dobře... Půjdu, ale pít nebudu."

,, No uvidíme," dodala se škodolibým úšklebkem, který však neovlivnil mé pevné rozhodnutí.

---------------------------------------------------------------------------

Celý den pršelo. Jindy blankytně modré jarní nebe dnes bylo zatažené a zběsile z něj padaly kapky deště. Venkovní aktivity byly tabu a všichni měli z počasí pochmurnou a utahanou náladu. Vedení se rozhodlo nám dnes po lekci dát odpočinkový den. Všichni ho vřele uvítali, až na pár vášnivých nákupčí. ,, Překvapivě" mezi ně patřily mé tři spolubydlící a ještě čtyři holky ze třeťáku. Nechápala jsem co je na nakupování stále tak baví. Neřeknu jednou, ale třikrát v jednom týdnu mi přišlo opravdu přehnané. Byla neděle a polovina kurzu již byla za námi. Bylo mi z toho smutně. Z návratu domů, z ošklivého počasí i z děsivého mrtvého ticha v pokoji. Ležela jsem na své posteli, dočítala poslední kapitolu knihy Malířka a zaposlouchávala se do bubnování dešťových kapek do okenního parapetu. Z ničeho nic se ozvala obrovská rána a mě málem vyskočilo srdce z hrudi. Nadskočila jsem a pokoušela se jako malá schovat pod peřinu, jako by to byl protiatomový kryt ve kterém se mi nemůže nic špatného stát. Uhodil hrom a za ním další a další. Strachy jsem se třásla a nebyla  schopná sledovat ani napínavý děj knížky. Od mala jsem měla panickou hrůzu z bouřky a celkově všech přírodních katastrof. Do toho všeho zablikala a následně zhasla všechna světla v pokoji. Zalilo ho tajuplné přítmí. 

Asi po pěti minutách, co jsem se zaťatými prsty do pelesti sledovala dění na rozbouřené obloze, ozvalo se klepání. Nejdříve nejisté a slabé, ale postupně sílilo. Nevěděla jsem kdo to je a tak jsem se rozhodovala mezi radostí a panikou. Odkryla jsem se a po tmavém pokoji doběhla ke dveřím. 

,, Kdo je tam?" zeptala jsem se stále ještě roztřeseným hlasem. Odpověď mě mile překvapila. 

,, Vito, tvůj chrabrý zachránce," řekla přes dveře a úplně jsem viděla ten jeho sladký úsměv. Pootevřela jsem a vykoukla na něj. ,, Můžu dovnitř?" zeptal se téměř zbytečně. Může dovnitř, když jsem ještě před pár sekundami umírala strachy v osamělém pokoji. Ale teď tu byl on a celý pokoj jako by se zalil teplem a klidem. Jen tím, že do něj vstoupil. Nebo to snad bylo pouze v mé hlavě? Ať tak nebo tak, bylo to jedno. 

,, A copak vlastně potřebuješ, že jsi opustil bezpečí pokoje a vydal se na nemilosrdnou cestu o dvě patra výš. Navíc po tmě," teprve jak jsem to řekla, všechno mi to došlo. ,, Věděl jsem, že tu jsi sama a věděl jsem že se určitě bojíš. Všechny holky se bojí tmy a  bouřky. Co potom tmy a bouřky dohromady. Navíc ti to dlužím," zasmál se a poté popošel o kus blíž a dodal: ,, Taky jsem tě potřeboval vidět."

Usmála jsem se a v celém těle mi začalo zvláštně brnět. V břiše jako by se mi rozletělo celé hejno motýlů. ,, Přišel jsi jen kvůli mě?" špitla jsem. Neodpověděl, jelikož ho předběhla další ohlušující rána. Znovu jsem nadskočila, při čemž jsme oba propukli v smích. Když smích ustal, začal se ke mně přibližovat pomalými krůčky až byl těsně u mě. Rukou mi jemně přejel po tváři a políbil mě. Měkce, nenuceně a naprosto dokonale. Můj první polibek blesklo mi hlavou. Dál už nebylo na přemýšlení čas. Jak mě líbal druhou rukou  objal můj  tenký pasu a já vjela dlaní do krásných hedvábných vlasů. Nedá se přesně popsat jak silná vlna emocí mnou v tu chvíli projela, jedno však bylo jisté. Tak krásný pocit jsem ještě nikdy nezažila. Po chvíli co se odpojil od mích rtů a naposledy přejel hřbetem ruky po mé tváři. Věnoval mi sladký pohled, který jsem  mu s radostí oplatila.

,, Můžu tady s tebou zůstat?" zeptal se a já nevěděla přesně jak to myslí. Začala jsem se trochu bát, že bude chtít něco víc. Na to jsem v žádným případě nebyla připravená. Zpanikařila jsem a nejistě se odtáhla. 

,, Počkej, moc se omlouvám jestli to tak vypadalo, ale já... no nechci ještě víš..."

Zastavil mě jeho překvapený výraz a následné pobavení. ,,To ne. Chci tu s tebou jen tak být. O to mi opravdu nejde, i když by se to možná ke klukovi mého věku hodilo." Vypadalo to, že to myslí vážně. Stoprocentně jsem mu věřila. Jeho oči, jako by ani nedokázaly lhát. Lehli jsme si spolu na mou postel. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a on mě objal . Takhle jsme spolu leželi deset, třicet, padesát minut... Povídali jsme si a občas si vyměnili sladký polibek. Potom jsme upadli do hlubin spánku.

Víš co tati, trhni si, protože tohle za to stojí...