Dívka, která odešla a nevěděla kam

KAPITOLA 14

Po tom co jsem se seznámila s Emou, zůstala jsem v pokoji sama. Vybalila jsem si svoje věci a uložila je do skříně. Při vybalování mi do ruky přišel mobil. Chvíle jsem na něj jen tupě zírala. Měla jsem chuť zavolat tolika lidem, ale bála jsem se mobil jenom zapnout. Jak můžu vědět, že mi do něj otec už dávno nedal GPS. Zapnu ho a zítra je tady. Už se vidím ve zpátečním letu do Itálie. Hodila jsem ho zpět do kufru a znaveně se položila na postel s domněním, že si jen na chvilku oddychnu. Po letu jsem byla neskutečně unavená. Není tedy divu, že jsem se probudila až v jedenáct večer. Rozhlédla jsem se po pokoji. Byla tma, ale ne taková, která se nedá prohlédnout. Na vedlejší posteli ještě nikdo neležel, ale podle nově rozházených věcí na posteli jsem poznala, že tady Ema byla.  Asi půl hodiny jsem zůstala ležet a přemlouvala se, že budu i nadále spát. Mé tělo však bylo proti. Byla sice noc, ale já byla čilá jako rybka.Na spánek jsem tedy neměla ani pomyšlení. Rozsvítila jsem si svou lampičku nad postelí a z nočního stolku vytáhla knížku. Automaticky se otevřela na naposledy založené stránce. Chvíli jsem se zkoušela začíst do jinak návykové knížky, když jsem si uvědomila, že mě ruší jakési zvuky zvenčí. Budu je prostě ignorovat, přemlouvala jsem sama sebe. Nešlo to. Nakonec jsem stejně vstala a přes závěs šmírovala venkovní dění. Všude byla tma jako v pytli, tedy až na malý okruh kolem zapáleného ohniště. Kolem něj sedělo asi tak patnáct lidí. Podle smíchu tam dole o dobrou zábavu nebyla nouze. Stále jsem se krčila za závěsem a prohlížela si jednoho člověka po druhém. Bylo to sice jen pár metrů od domu, i přes to jsem jim neviděla moc dobře do obličeje. Nestálé plameny ohně se mihotaly přes obličeje a všechny je zkreslovali. Hledala jsem Emu. Kde jinde by byla, když ne tam dole. Jak jsem byla zabraná do hledání, nevšimla jsem si, že mě jeden z těch lidí spatřil. A byla to právě Ema. 

,, Pššš... buďte prosím chvíli ticho. Ahoj Sofi, lidi tohle je Sofi. Je tu nová tak ji pěkně přivítejme," upozornila všechny sedící kolem ohně.

,, Ahoj Sofi!" pozdravili všichni nadšeně jedním hlasem. 

,, Chceš stát tam za závěsem, nebo půjdeš sem k nám. Balit to tady ještě nehodláme," pokřikl na mě jeden z kluků. Pravda byla, že jsem nevěděla co chci. Nikoho jsem tam neznala a beztak si už teď všichni myslí, že jsem podivný šmírák co stojí za záclonou. Využila jsem knížku, kterou jsem stále držela v ruce a zamávala s ní v okně. 

,, Já... no budu si teď radši číst. Jsem celkem unavená ( lež) a nebyla bych moc dobrá společnice. Možná někdy jindy," usmála jsem se, abych snížila trapnost okamžiku. I přes tu tmu jsem viděla kyselí výraz na obličeji toho kluka. Pěkný blbec, napadlo mě. Zalezla jsem zpět do pokoje a lehla si s knížkou na postel. Vlastně jsem vůbec neměla chuť na čtení. Měla jsem sto chutí jít sebevědomě dolů, bez strachu co si o mě všichni budou myslet. Přisednout k ohni, se všemi se seznámit pozdravit je, říct si o plechovku piva, kterých bylo v chladicím boxu dost jak jsem viděla. Vyprávět si historky, poslouchat jiné a jen tak být. Konečně ze sebe všechno shodit a zapomenout na svůj opravdový život, který jsem nechala přes tisíc kilometrů daleko. 

Jak jsem tak ležela v tmavém pokoji, sama a s miliony myšlenek v hlavě bylo mi z toho všeho opět smutno. Vlastně ne z toho všeho. Jen ze mě. Celý svůj život jsem byla někým omezována. Někdo mi něco nařizoval. Dělej tamto a tamto zase ne. Nyní tady nikdo nebyl. Jen já sama. Mohla jsem si dělat vlastně co jsem chtěla. Přesto jsem tu ležela na pokoji a čekala na co? Kolik volnosti by jsem ještě chtěla ke spokojenosti? 

Najednou to šlo všechno lehce. Jako by praskl řetěz u té pomyslné koule, kterou jsem celý svůj život vláčela za sebou. Vstala jsem z postele a vyšla ven. Když už jsem byla pár kroků od ohniště, otočila se Ema a na tváři se jí objevil úsměv.

,, Tak jsi přece jen přišla." Přisunula mi židli a já ji s radostí přijala. Chtěla jsem říct hlasité ahoj, ale Ema byla rychlejší. 

,, Takže Sofi už všichni znáte. Buďte na ní milí, alespoň tak jako na mě. Je to moc milá holka, i když ji znám jen pár hodin, z toho většinu jich prospala," podívala se na mě a já se smíchem pokývla na znamení díku. Byla až neskutečně milá. Pár lidí co sedělo neblíže ke mně mi podalo ruku a seznámilo se se mnou. U ohně jsme vydrželi až do dvou hodin do rána. Kluk s kyselým obličejem vyndal kolem půlnoci kytaru a začal hrát a zpívat. Jeho zpěv byl jedním slovem... dokonalý. Perfektní. Úžasný. Usoudila jsem, že má sice kyselý obličej, ale jeho hlas ho stoprocentně vynahradí. A tak jsem se se všemi bavila a oni se mnou. Povídali jsme si o všem možném. Tolik sympatických lidí na jednom místě jsem už dlouho nepotkala. Ani jeden z nich mě ve skutečnosti neznal a to se mi líbilo. Jediné o čem jsem pomlčela byla moje minulost a pravda o tom, jak jsem se sem vlastně dostala. Také jsem se zeptala, jestli nikomu nevadí, že se tady tak do noci baví. Na to konto se začali všichni smát. Ema se , jako vždy, pustila do vysvětlování:,, Tak hele, vidíš tam toho chlápka v tričku s nápisem BIG BOSS?"Rozhlédla jsem se po lidech a na jednoho takového opravdu narazila. Teprve teď jsem si všimla , že je znatelně starší, než všichni okolo.

,, Tak to je majitel této farmy. Jmenuje se Carlos, ale všichni tady mu říkají Dino. Je to ten největší pohodář, jakého si dovedeš představit. A ta blondýnka vedle něj, to je Gabi jeho skvělá žena. Z čehož vyplývá, že dva největší šéfové jsou tu s námi. Takže mi pověz komu by to, že se tady bavíme ještě měl vadit, až na pár exotů co šmírujou za záclonou, když si v noci čtou knížku?" smála se Ema a já s ní. 

,, Já nešmírovala... jen jsem chtěla vědět co se tu děje?" bránila jsem svou pošramocenou pověst. Nepomohlo to. Věděla jsem ale, že to tady všichni berou ze srandy. A tak by to mělo být se vším. Brát něco ze srandy je totiž o tolik lepší.

Ve dvě hodiny jsme si sbalili všechny věci a vydali se na své pokoje. Další den hned ráno nás totiž čekala práce. Slyšela jsem ne jednoho, ještě před chvílí vysmátého člověka, lamentovat, jak se mu nebude chtít vstávat. Za dnešek jsem potkala tolik skvělých lidí, že je nespočítám na prstech jedné ruky. Už z toho důvodu svého odchodu nelituji.