Dívka, která odešla a nevěděla kam

KAPITOLA 12

Procházela jsem letištní halou s úmyslem, dostat se k nočnímu letu do Valencie. Jen tak mimochodem, brečela jsem. Od chvíle co jsem zběsile házela věci do svého kufru až do teď. Stěží jsem vykoktala taxikáři, kam mě má zavézt. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak rychle se vše pokazilo. Ostatně tak to bývalo v mém životě se vším. Jen něco začalo vypadat dobře, přišel otec a všechno pokazil. 

Připomínalo mi to, když jsme s mamkou jednou pekli společně dort. Byl otci na oslavu narozenin. Všechno vypadalo krásně. Teprve do chvíle, kdy přišel a pohanil nám ho jak nejvíce mohl. Bylo mi asi pět let, ale pamatuji si to dodnes. To samé udělal i o dvanáct let později, když jsem se poprvé zamilovala. Opět přišel a pošlapal mi i ten kousek štěstí, který jsem si bez jeho pomoci obstarala.

Myslela jsem na všechno. O peníze na útěk jsem se nemusela příliš bát. Tedy alespoň na prvních pár dní, než si najdu práci. Na kreditní kartě bylo peněz dost, ale byl tu jeden problém . Otec pravidelně kontroloval výpisy z kreditní karty, aby mu nic neuniklo. Vybrala jsem tedy zůstatek najednou a prázdnou kreditní kartu zničila a vyhodila. 

Můj let byl již ohlášen a tak jsem ještě přidala do kroku. Teď už mě nemohlo nic zastavit. Výčitky svědomí předčila touha po svobodě. Posadila jsem a připevnila si pás. Hlavou mi běhal nespočet myšlenek a snad ani jedna nebyla pozitivní. 

Co se stane, až všichni zjistí, že jsem utekla? Nevyhlásí po mně pátrání? A co mamka? Co když si bude myslet, že se mi něco stalo? Franie mi nikdy neodpustí, že jsem nenechala ani jedinou řádku. A Vito... nejspíš si bude myslet, že to všechno mezi námi byla jen hra. Rychle na mě zapomene...

Ze všeho toho přemýšlení se mi začali mhouřit oči. Netrvalo dlouho a usnula jsem. 

Probudili mě vyděšené hlasy lidí kolem mě. Všichni ječeli a letušky těkaly očima z jednoho na druhého.Nevěděli co dřív. Jedna zavadila pohledem, ale ne na dlouho. Přede mnou visela dýchací maska, ale já si ji nevzala. Letadlo sebou začalo cukat a následně padat směrem k zemi. Řvala jsem a slzy se drali skrze mé pevně sevřené oči... otevřela jsem je a vše bylo v pořádku. 

Lidé kolem na mě udiveně zírali, ale já si jich nevšímala. Jedna z upravených letušek poklepala na mé rameno a ustaraně se zeptala:„Jste v pořádku, slečno?"  Byl to jen sen! Jen hloupý děsivý sen! 

„ Letadlo nepadá?" otázala jsem se zmateně a ona se jen usmála a odpověděla: „ Jistě, že ne. Nemáte se čeho bát. Máme toho nejšikovnějšího pilota v naší společnosti. Navíc, den je sluneční a počasí by mělo vydržet." A skutečně, pohlédla jsem ven z okénka a polilo mě příjemné teplo Všechno vypadalo z výšky klidně a mírumilovně. Začínal nový den, což znamenalo nový začátek. Někdy teď zjišťují, že tam nejsem. Bertucciová je nejspíš celá rudá vzteky. Ta myšlenka mě donutila se poprvé usmát. 

------------------------------------------------------------------------

Když letadlo přistálo, vystoupila jsem z něj a na mou kůži dopadly první hřejivé sluneční paprsky. Sestoupila jsem dolů do letištní haly letiště Valencia airport. Ale co teď? Kam půjdu? Co budu dělat?

Uklidnila jsem sama sebe. Mám celý dlouhý den na to zodpovědět alespoň část těchto otázek a najít si postel na přespání. To nemůže být přeci tak těžké. Na povzbuzení jsem si v automatu na kávu koupila překvapivě ... kávu. Není to zrovna můj oblíbený nápoj, ale nějak tak jsem vycítila že se mi bude hodit trochu energie navíc. Také jsem si zakoupila dvě mapy a všelijaké  letáčky od pracovních příležitostí po ubytování. Posadila jsem se na jednu z laviček a začala si všechno pročítat. Ten stres, nervozita a strach trochu opadli a nahradil je pocit štěstí z toho, že si poprvé svůj život řídím sama.