Dívka, která odešla a nevěděla kam

KAPITOLA 13

Dopila jsem kafe a kelímek vyhodila do koše vedle lavičky. Nastudované letáky a mapu jsem si založila do příruční tašky a vydala se k východu letiště. V letáku jsem našla nabídky na levné ubytování ne úplně v centru, což mi vyhovovalo. Potřebovala jsem se zdržovat spíš na venkově, kde je spousta nabídek na sběr ovoce. To byl můj cíl. Dokud mi nebude osmnáct, nemůžu se moc vystavovat v nějaké restauraci, nebo jako recepční hotelu. To mi připomíná, že už nebudu příliš dlouho čekat. Mé osmnácté narozeniny se kvapem blíží. Zbývá do nich přesně měsíc. Narodila jsem se totiž 17.7. Tato myšlenka mě trochu rozesmutní. Nebude žádné bláznivé narozeninové překvapení od Franie, dort od mamky, polibek od Vita a ani kázání od otce o tom, jak to, že je mi osmnáct neznamená, že nebudu poslouchat. To poslední mi opravdu chybět nebude. Podívala jsem se, jestli jezdí nějaké spoje za město a nasedla na první autobus, který si tam razil cestu. Vytáhnout kufr a příruční zavazadlo do malých dveří autobusu je těžší než se zdá. A nemyslete si, že vám namakaný chlapík sedící na první sedačce pomůže. Jeho bicepsy a tricepsy jsou hodny zvedat jen činky v posilovně. Směr, jakási farma, ke které patří obrovský mandarinkový sad. A podívejme se, jsou zde volné pozice sběračů. 

Mezitím v Paříži... ( pohled Franie)

,,Sakra, kde ta holka je?"ptala jsem se Alice a Sáry. Obě na mě koukali se zadumaným výrazem na tváři. Ani jedna, stejně jako já nevěděla. Přiznejme si, že jen málokdo si ze včerejšího večera něco pamatoval. Po chvíli Alice promluvila: ,, Hele,  je taky dost možný, že sejdeme do jídelny a ona si tam bude už v klidu pochutnávat na snídani. Možná se probudila dřív. Rozhodně dokud nezjistíme jak to je, nebudeme panikařit."
Alicino chlácholení mě opravdu uklidnilo... až do chvíle, kdy jsme ji v jídelně nenašli. Nebyla na snídani, na pokoji, ve sprše ani před hotelem připravená na odchod na lekci. V tu chvíli ve mně propukla opravdová panika. Byla tady poslední možnost. Jediné racionální vysvětlení Sofiina náhlého zmizení z povrchu zemského. Vito. Vyhledala jsem ho v davu a došla až k němu.

,, Ahoj Vito! Hele, půjdu rovnou k věci. Máš tušení, kde je Sofie?"zeptala jsem se ho bez servítek.
Koukal na mě jako opařený. Z jeho pohledu jsem pochopila, že ani on nemá sebemenší tušení. 
,, Cože? Počkat, kde je Sofie? Ona nebyla na pokoji, když jste přišli?"
,, No, nevím jestli tam byla, když jsme přišli, ale rozhodně tam nebyla dneska ráno. A není ani nikde jinde," řekla jsem nervozně.
,, Takže nevíš, že jsme včera odešli dřív? Když jsme přišli do hotelu, chytla nás Bertucciová na chodbě. Se Sofie odešla pryč a mě zahnala na pokoj. Od té chvíle jsem ji neviděl. "

Tak to se včera stalo. Poslední kdo ji tedy viděl byla Bertucciová. ,, Jdu za ní!"vyštěkla jsem naštvaně. Přidal se ke mně. Šli jsme směrem k ní. Pročítala si jakousi příručku, když si nás všimla a ihned spustila.
,, No skvěle, vy mi jdete do rány. Doufám, že je ta vaše kamarádka Sofie už připravená a zabalená. Ani ne za dvě hodiny jí odlétá letadlo do Itálie. Nejspíš už se vám pochlubila a vy dva za ni teď jdete orodovat, co ? Ale rovnou vám říkám, že to nemá cenu zkoušet. Letenka už je zajištěná a rodiče o všem ví. Není už o čem diskutovat."
Oba dva jsme zastavili kousek od stolu a zírali na ni, pak na sebe a pak zase na ni. 
,, No co tak koukáte? Říkám, že to nemá cenu tak se otočte a vypadněte odtud, než poletíte taky." V tu chvíli mi to došlo. Nemá tušení, kde je Sofie stejně jako já a Vito.
,, Paní Bertucciová, vy nevíte, kde je Sofie?" zeptala jsem se. ,, Jak jako kde je? Snad na pokoji  balí ne? " odvětila. ,, Na pokoji není a, když o tom tak přemýšlím, nejspíš tam nemá ani žádné věci."

Všichni jsme se na sebe podívali a vyměnili si vystrašené výrazy. ,, Ccco tto není možnéé?" koktala Bertucciová. Všichni se teď vrátíme zpět do hotelu a celý ho prohledáme. Někde musí být. A jestli ne, má velký problém a vyloučení ji nemine."
Všichni se vrátili do hotelu a dali se do hledání. Popravdě řečeno, problém tady teď nemá jenom Sofie. Zbylé problémy se teď ale odsunuly na druhou kolej...

ŠPANĚLSKO

Autobus zastavil u veliké farmy, obehnané sady. Vystoupila jsem a po písčité cestě se vydala směrem k budově. Byli zde otevřené dveře a já do nich vstoupila. Ovanul mě příjemný chlad vycházející z klimatizace. Rozhlédla jsem se po místnosti a zahlédla pult recepce. Došla jsem až k němu a zazvonila na zvonek. Ze zadní místnosti vyšla starší, avšak stále skvěle vypadající dáma. Naštěstí uměla francouzsky a tak jsme se lehce dohodli. Byla velice sympatická a nejen, že jsem si našla místo brigádnice na této farmě, dokonce zde pro brigádníky měli i skromné ubytování. 

,, Na pokoji nebudete sama, ale ještě s jednou dívkou z Velké Británie. Je moc milá, je tady už měsíc a tak vás může provést a pomoci se vším co je třeba," informovala mě dáma a já ji poděkovala. 
Došla jsem na pokoj, který byl skromný, ale útulný. Vonělo to tam velice příjemně po citrusových plodech, okno bylo otevřené a sluneční paprsky pronikali přes jemné závěsy do pokoje. Na posteli a poličce byli věci britské dívky. Vše úhledně srovnané. Pokoj na mě doslova dýchl pozitivní náladu. Stačila jsem si jen postavit kufr vedle své postele, když do pokoje někdo vtrhl jako velká voda. Velká voda mě zde nejspíš nečekala a tak vyjekla leknutím.

Otočila jsem se a instinktivně dala ruce nahoru. ,, Klid, já jsem tvá nová spolubydlící. "
Dívka chvíli vystrašeně koukala a pak se začala z plných plic smát. ,, Jé, promiň. Já jsem se tě tak lekla. Ahoj, já jsem Ema Berry, jak se jmenuješ?"
Představila jsem se a podali jsme si ruce. Zjistila jsem, že Ema je starší o rok a půl a hodlá tady zůstat do konce srpna. Nechci předbíhat, ale ta holka mi padla do oka.