Útoky vraždícího dřezu

Jedenáctý útok

Je tu léto. Doba veder. Příšerný čas, kdy hmyz vylézá z pekla a snaží se mě sežrat. Ale to není můj dnešní problém. Můj problém jsou kraťasy.

Jo.

Kraťasy.

Jak už bylo zmíněno, mám kila navíc (mimochodem, od listopadu jsem zhubla asi deset kilo, nemocnice dělá zázraky (ale teď jsem dvě kila přibrala, nechce mi někdo něco udělat?)) a proto se musím v létě oblékat tak, abych neskončila na jedné ze stránek, jako jsou Divnolidi v MHD, Divnolidi v Nějaké prdeli na konci světa a Divnolidi na naší planetě. To znamená, že jsem na sebe za žádnou cenu nechtěla natáhnout kraťasy, ale snažila jsem se zůstat u dlouhých tepláků. Nekecám. Doteď jsem schopná ve třicetistupňových vedrech chodit v teplácích, které ještě tahám po zemi a šlapu na ně. Vedro nějak záhadně odmítám. Stejně jsem studená jak mrtvola. Třeba jsem mrtvola. Kdo ví?

Alex, utíkáš od tématu!

Pardon, pardon.

Jde o tohle. Loni jsem si musela koupit kvůli vystoupení kraťasy. Byla jsem vyděšená. Nechtěla jsem vylézt před lidi v kraťasech. To je přece ostuda. Tlustá holka v kraťasech? Horší je jen tlustá holka v legínách! To si nemůžu dovolit.

Protože jsem musela vystoupit, koupila jsem kraťasy, které mi sahaly skoro až po kolena. Moje stehna musely být maskované líp než vojáci na misi. Vystoupení jsem odzpívala a modlila se, ež budu kraťasy moct spálit.

Neudělala jsem to. Mamka by mě zabila.

Ale letos, rok od jednoho z nejtěžších období z mého života, jsem sáhla do skříně a vytáhla ty kraťasy. Nějakým zázrak jsem totiž během roku přišla na to, že je můžu nosit. Proč bych nemohla? Holky, které jsou větší než já, je než já je nosí. Na mě není nic špatného.

Šla jsem v nich do školy.

Nikdo se nesmál.

Půjčila jsem si od mamky normální kraťasy. Chtěla jsem vidět, jak budou ostatní reagovat. Kdo řekne, že jsem tlustý mrož? Nikdo (až na ty svině v posilovně, které se mi smály, že zůstanu navěky špekatá mrožice, protože nedokážu dělat určitý cvik dost dlouho). Mohla jsem nosit kraťasy. A tak jsem si koupila svoje (jsou fakt krásné, bílé s kytičkami). Už se nemůžu dočkat, až si je obleču.

Dobře, ale na co si stěžuješ?

Už se k tomu dostáváme.

Pár měsíců zpátky jsem potkala nádhernou holku. Nejhezčí holku na světě. Nikdy v životě jsem neviděla někoho tak krásného jako je ona. Navíc je milá, chytrá a moc talentovaná. Lidi by měli platit za to, že ji můžou vidět, tak je hezká. Neexistuje nikdo, kdo by vypadal líp.

Proboha, nikoho nezajímají tvoje lesbické fantazie o nějaké holce! Dostaň se k problému!

Ticho tam!

Jde o to, že má kila navíc. A kvůli tomu si nepřipadá hezká. Když jsem se zmínila o kraťasech, řekla mi, že už dost dlouho žádné neměla. Zarazilo mě to. Viděla jsem ji, viděla jsem jak vypadá a hlavně, viděla jsem její nohy. Je ostuda, že holka s takovýma nohama nenosí kraťasy (ale částečně je to štěstí, protože kdybych ji viděla v kraťasech, tak asi umřu z toho, jak nádherně vypadá).

A tady přichází ten problém.

Tlusté holky se kolikrát paří v dlouhých kalhotách, protože se bojí cítit se dobře. Nejsou schopné se cítit ve vlastním těle pěkně. Proč? Protože nějaká botoxem napíchaná plastová piča se rozhodla, že hubené je lepší a pokud nevážíš tři kila (dvě kila make up a kilo boty + oblečení), tak jsi ošklivá tlustá kráva, která musí zhubnout, aby v životě něco dokázala.

Jak je tohle kurva možné? Jak můžou holky věřit, že kilo navíc jim nedovolí být dost dobré? Že kilo navíc znamená, že nesmí nosit určité oblečení? Že svléknout se do plavek je pro ně zakázané?

Není to tak dlouho, co jsem si myslela to samé. Skončilo to tím, že mi mamka koupila sukni velikosti XL a já jen brečela. Nedokázala jsem udělat nic jiného než sedět na posteli, brečet a přát si, abych byla radši mrtvá. Přišla jsem si odporná. Bylo mi 14. Čtrnáctiletá holka chtěla kvůli svému vzhledu umřít. Přijde vám to normální? Přijde vám to kurva správné?

A tohle se děje pořád. Holky v mém věku se snaží přežít bez jídla, jen aby byly hezké. Jenže to nezabere. Pořád se budou cítit ošklivé. Žádná změna nebude dost. A my jim nepomáháme. Sedíme na zadku a děláme, že se to neděje. Že to patří jen do knížky. Že žádná holka není tak pitomá, aby tomu věřila. Tady máte novinku, vy dementi. Ty holky tomu věří.

Možná proto je teď ze mě to protivné sluníčkářsko feministické prase, kterému lidi občas říkají pane. Našla jsem svoji krásnu v něčem jiném. Ostříhala jsem si vlasy. Nabarvila se. Oblékla jsem se, jak jsem chtěla. Nejsem ten typ krásné holky, kterou budete reblogovat na tumblr nebo se objeví na fotce v časopise. Jsem krásná jinak. Jsem hrdá na to, jak jsem krásná.

Jo, pořád si stěžuju, pořád chci něco měnit, ale kdo nechce? To nutně neznamená, že vypadám jak opičí prdel.

Každá z nás je krásná jinak. Nikdo jiný nemá právo určovat jednu linku pro krásu. Máš plochý zadek? Jsi krásná. Máš velký nos? Jsi krásná. Máš špek na břiše? Jsi krásná. Všechny jsme krásné. A kdo tvrdí, že ne, tomu musíme zavřít hubu.

Poučení? Běžte a pochvalte někomu jeho vzhled. Není nic hezčího, než vidět jak se pak rozzáří. A pamatujte si, že krása jiné osoby nesnižuje krásu vaši. I vedle té nejhezčí holky na světě nebudete vypadat jako odpadkový koš. A přestaňte komentovat, co kdo nosí a co nosit může! Jestli to uděláte, vezmu nůž a narvu vám ho do prdele rukojetí napřed. Když ho budete vytahovat, pořežete si prsty.

Pokud se vám tahle sluníčkářská feministická gay propaganda líbí, zanechte hvězdičku a hoďte si to do knihovny pro další obezitu vzývající útoky. V komentářích zanechte kritiku, oblíbené části, názory, nové druhy mučení, návrhy na další dřezy a třeba nejhezčí (nebo nejdivnější kompliment), který jste kdy dostali.

Podělím se o svůj. Bylo mi řečeno, že jsem moc pěkný gay. Děkuji, mé milé kamarádky.