American Horror Story: Toilet

Počátek

Psalo se 2. září 2013 a na jedno malé město se řítila obrovská pohroma. Nad nejvyšším kopcem se stahovala temná mračna a ve vzduchu bylo cítit cosi zlověstného. Vylezla jsem až nahoru,sotva jsem popadala dech. Přede mnou se tyčila obří budova s názvem "Škola", v očích se mi zračila hrůza,chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. 
"Ty musíš být nová, zapadni dovnitř a nezdržuj." ozval se za mnou mužský hlas. Byl drsný a strašidelný. Ještě děsivější bylo zjištění, že hlas ve skutečnosti patřil ženě. Byla zhruba stejně malá jako já, ale asi dvakrát tak široká. Jmenovala se Halina Cholerická. Její příjmení mě vedlo k úvaze, jestli všichni učitelé mají příjmení podle jejich hlavní vlastnosti. 
"Nerozumělas? Zapadni, prcku!" zařvala a poplivala mi půlku obličeje. 
Neodvažovala jsem se odpovědět, odvrátila jsem se od ní a vstoupila do budovy. Stěny byly omlácené a chladné,napravo vedle velké cedule stálo 5 přísně shlížejících dozorců. Sledovali proudění mladých vězňů hledajících, kam patří. Vydala jsem se k té tabuli a hledala své jméno.
Veronika B. cela U2.1 mě udeřilo do očí. Našla jsem se hned na prvním listu a navíc i na prvním řádku. Pod mým jménem bylo dalších 27 jmen, z toho jsem znala jen jedno.  Jakub.
Toho kluka jsem znala prakticky od dětství, protože jsme byli ve stejných ústavech. Byla jsem ráda, že je tu aspoň někdo koho znám.
"Verčo, jsi to ty?" ozvalo se. Otočila jsem se a byl to právě Jakub volající na mě od vchodu. 
Jeden z dozorců na něj, ale zařval: "Zklapni a zapadni do cely!" Jakub měl z ústavu stejně smíšené pocity. Vyšli jsme do druhého patra a před námi se objevili ohromné dřevěné dveře s nápisem "U2.1, hlavní dozorce: Susan". Podivila jsem se, že nemá žádné příjmení, ale nijak jsem to neřešila. 
Cela už byla plná spoluvězňů. Betonová podlaha, omlácené stěny, pár střídavě blikajících zářivek a staré dřevěné lavice. Na bílých stěnách, bylo pár zvláštních obrazů. Všichni se po nás ohlédli a pak tupě civěli na tabuli před nimi. S Jakubem jsme zapadli do přední lavice, protože jinde už místo nebylo. Ozvalo se prásknutí dveří, vstoupila Susan. Měla krátké tmavé vlasy, které se vlnily tak, že připomínaly ovčí vlnu, byla trošku prostorově náročnější stejně jako Halina.
"Stoupněte, smradi!"zakřičela, "Já jsem vaše hlavní dozorkyně Susan Nepříjemná. Po dobu čtyř let vám budu dělat z vašich mizerných životů peklo. Koukejte se chovat slušně, za chvíli nás navštíví majitelka ústavu."
Seděli jsme vyplašení a očekávali, jaké další hrůzy nás čekají. 
Po několika minutách tichého sezení do vstoupila do třídy. Žena v minisukni a průhledném tílku, boty na jehlách, na kterých nedokázala udržet balanc a rudou rtěnku, která zářila do dálky. Pak mě dost zaujal účes, měla vlasy zhruba po ramena a trčely do všech stran, jako kdyby dostala ránu elektrickým proudem. "Já jsem Mary Svatá, ředitelka ústavu. Dostali jsme vás od státu a vašich rodičů na starost po dobu čtyř let. Budete poslouchat všechny dozorce, nemáte žádná práva a porušení pravidel bude trestáno bičováním. Nemám čas se tady s váma zdržovat, mám i lepší věci na práci a za půl hodiny mám manikúru." Opovržlivě na nás všechny koukla a zase odešla.
Ozvalo se zvonění a my všichni stále seděli. Susan protočila panenky a řekla: "Co tady ještě chcete? Vypadněte! Nechci vás vidět dřív jak zítra v 7:55!" Pomalu jsme se zvedli a rozešli se z ústavu, někteří šli do ústavní budovy, kde byli ubytováni a ostatní domů. 
Když jsem vyšla z cely, pohled mi spočinul na dveřích dívčích záchodů. Působily děsivě a zároveň tajuplně, ale ani ve snu by mě nenapadlo, jaké hrůzy a tajemství tato místnost skrývá.