American Horror Story: Toilet

Teplo

Můj seznam už se blíží ke konci, zbývá jen pár důležitých lidí, kteří brzo zemřou. Představa, že strávíme věčnost na záchodě je dost divná, ale bylo to jediné místo, kde naše duše mohly přežít. Já sama se nemůžu dočkat až budu konečně mrtvá. Buď někdo z mých kamarádu uklízí mrtvoly a já ho zabiju, nebo jako duch zjistím, kdo to je. Teď mi ale zbývají 3 lidi a první bude Pavlína. 
Rozhodla jsem se hned ráno, když jsme se potkaly v šatně. Dorazila dřív, takže jsme se míjely, když už odcházela, otočila se na mě a řekla: "Jo vypadla na mě nějaká obálka s tvým jménem, neotvírala sem ju. Copak nějakej ctitel?" 
Její nadšený výraz mě pobavil. "Klid ty nadrženče, já už jsem na psaníčka ve skříňce moc stará." 
Obě jsme se zasmály a já okamžitě odemkla skříňku a hledala obálku. Naštěstí ji Pája nezaházela a obálka byla opravdu nepoškozená. Rozhlédla jsem se po šatně a ujistila se, že jsem sama. Z obálky jsem vyndala slibovanou fotku Klářina těla. Musím přiznat, že jsem ji vážně naaranžovala perfektně. Otočila jsem fotku a zjistila, že na zadní straně je napsáno: "Jak jsem řekl, tohle je práce génia. Nikdy na tebe nepřijdou o to se postarám. Pořád nevíš, kdo jsem?"
Upřímně? Ne, nevím, ale protože bylo psaní v mužském rodě odhadovala jsem, že to musí být jeden z šesti kluků z naší cely. Pak mi to došlo, je jen jediný kluk, který by mě nenabonzoval. Kuba. 
Vyběhla jsem schody do druhého patra a celá udýchaná jsem vpadla do cely. Pohled mi hned padl na Jakuba. Usmál se a zamával. Vypadal jak nevinnost sama, ale asi mu došlo, že jsem na něj přišla. Šárka naštěstí nebyla ve škole, takže jsem jí mohla zasednou na chvíli židli bez toho, že by se psychicky zhroutila. 
"Tos byl vážně celou tu dobu ty?" zeptala jsem se.
Překvapeně se na mě podíval a zeptal se: "A co přesně jsem byl já?"
"Ty vzkazy, blbče! Vím, že jsi to byl ty, nikdo jinej by těla neschovával. Teda možná jo, ale rozhodně by za to něco chtěli." 
Zazubil se a v ten moment se tvářil trošku retardovaně. "Hele nikdo je nehledá, tak buď v klidu. Nikdo na to nikdy nepřijde. I Ďábel potřebuje pomocníka, to musíš uznat."
To co řekl mě vedlo k úvaze. "Vím, že jsi psal, že je nehledají, protože sami zabili několik děcek. Jenže...co jsi udělal s tělama? A jen tak mimochodem, zvládla bych se jich zbavit i bez tebe."
Obličejem mu přejel stejně šílený pohled, který občas mívám já a začal krátký monolog: "Tak zaprvé, ne nezbavila by ses jich. Než by skončilo skupinové sezení, někdo z dozorců by mrtvolu našel. Je hezký, že si pamatuješ vzkazy, ale to je vedlejší. A co dělám s těly? Dost mi pomohlo zjištění, že dozorci zabili několik děcek. Těla jsem rozsekal, odřezal jsem maso a vyjmul orgány, proplížil se do kuchyně a maso namlel. Vnitřnosti jsem nechal v celku. Myslím, že dozorci to dělají podobným způsobem. No ale hlavně, když bylo v jídelně mleté maso, tak to byly holky. Chutnaly dobře na to, že je připravovali v tomhle ústavu."
Po týhle informaci se mi udělalo zle a byla jsem vážně ráda, že do jídelny nechodím. Jsem fanda hororu a všech možných i nemožných nechutností, ale kanibalismus se hnusil i mě. Kuba se na mě lišácky usmál. "Kdo je další?"
"Pája." Přikývl a dál to neřešil. Zazvonilo a já jsem si šla sednou vedle Páji. Byla bledá jako stěna s občasnými odlesky zelené. Toho jsem si v šatně vůbec nevšimla.
"Co je?" zeptala jsem se.
"Je mi blbě..." Chtěla říct ještě něco, ale to už do třídy nacupitala hobitka Emílie Cimprdlíková a řvala na nás rozkazy ohledně směn v otrokářských osadách. Svou řeč zakončila slovy: "A žádný prachy za to nedostanete, smradi. Stejně si je nezasloužíte!" To nebyla žádná novinka, během roku jsem měli 2 měsíce služby v otrokářských osadách a všechny peníze, které jsem vydělali dostal ústav. Pavlína najednou zbledla ještě víc, najednou odletěla židle až kamsi dozadu a Pavlína vystřelila z cely.
Můj pohled se střetl s Kubovým a on se spiklenecky usmál. Kývla jsem hlavou, protože jsem to pochopila. "Madam Cimprdlínová, nemám jít za Pájou a dát na ni pozor?" 
Cimprdlínová se kysele zašklebila, ale souhlasila. Zaplula jsem nenápadně na záchod a hned jsem uslyšela dávivé zvuky. Bleje. 
"Nespěchej, já mám čas." řekla jsem. Pak mě něco napadlo, můžu si popovídat s holkama.
"Holky jste tady?" Objevila se jen Štěpánka s Adrianou. Usmívaly se.
"Doufám, že vám nevadí tady být, občas to musí být otravný." 
Štěpánka promluvila první. "Je to tu naprd, hlavně po Páji to tady smrdí jak kdybych si šňupla hnůj." Pája se naštvala, ale já se musel smát. 
Pak se přidala Aďa: "Není to tu nejhorší. Pája je další?"
Přikývla jsem. "Jo a proč jste mi neřekly, že vás Kuba prodal do školní jídelny?" 
Oběma probleskl vztek v očích. "Prodal? On nás tam nechal zadarmo,hajzl." Řekla Eliška, která se najednou objevila v místnosti taky.
Pavlína byla pořád v kabince, takže já si aspoň vyberu způsob vraždy. Začala jsem prozkoumávat předsíňku kde byly umyvadla, ale víc než to, mě zaujaly čistící prostředky, které byly hned za mnou. 
Sehnula jsem se ke kýblu a pročítala si etikety. Nejvíc mě zaujalo savo a bělidlo neznámé značky. Odmontovala jsem pumpičku z nádobky na mýdlo, to jsem pak vylila na namíchala smrtící koktejl z čistidel. Konečně se ozvalo spláchnutí a zámek dveří. Pája si vypláchla pusu a já na ni vycákla dávku čistidel. Lekla se a civěla na mě s otevřenou pusou. Další dávku jsem jí tím pádem nalila přímo o hrdla. Pak jsem jí dál polévala. Bylo vidět, jak jí savo poleptalo kůži, takže těžko si představit, jak asi vypadalo právě hrdlo. Sáhla jsem Pavlíně do kapsy od kalhot a měla jsem štěstí. Pavlína kouří a to všechno, co může, takže v kapse měla zapalovač a kondom. Zapalovač byl od pohledu drahý, byl to ten otvírací, který začal prakticky okamžitě hořel nádherným oranžovo-rudým plamenem. Odstoupila jsem od Páji a hodila ho na ni. Plameny ji pohltily úplně celou a vzduch zaplnil zápach spáleniny. Chvíli křičela, ale pak už neměla sílu, padla na zem. Oheň spálil všechny čistící prostředky a pak sám ustal. Na zemi leželo jen tělo černé jako uhel. Je čas vrátit se do cely. Rozloučila jsem se s holkama, naposledy jsem koukla na tělo a šla. Cimprdlínová mezitím odešla protože ji ředitelka ústavu chtěla vidět. Sedla jsem si ke Kubovi a řekla: "Zapálila jsem ji. Jak se jí plánuješ zbavit?"
Byl úplně v klidu. "Ale no tak, vždyť dneska jsou na oběd steaky. Já osobně mám radši krvavý, ale neodmítnu ani pořádně propečenej." Odešel ze třídy a postaral se o jedno z posledních těl.