American Horror Story: Toilet

Ne každá propiska je propiska

Už týden je Štěpánka mrtvá. Co se stalo s jejím tělem? Tak to netuším, když jsem se znovu vrátila na záchod její tělo bylo pryč. Nikdo se na nic neptal, prostě zmizela. Pro případ nouze jsem si ale pořídila propisku. Tu nejlepší na celým světě protože je v ní skrytý nůž. Snadno ho pronesu do ústavu i do cely.
Bylo pondělí a já seděla v cele na místě, kde jsem měla skvělý výhled na teď už jen 26 spoluvězňů. Byla jsem sama, když v tom se to stalo zase. 
"Májo, kdyby došla dozorkyně Růža Protivná, řekni, že jsem šla na záchod." řekla Eliška.
V tu chvíli mnou opět projel lehký proud a zatemnila se mi mysl. Bez dozorkyně tu vládla drobná anarchie, takže si nikdo nevšiml, když jsem vyšla za Eliškou na chodbu. Když už jsem sahala po klice, uslyšela jsem, že Eliška s někým mluví. Přilepila jsem ucho na dveře a poslouchala. Ten hlas znám. To není možné, vždyť je mrtvá.
"Ta malá svině mě zlechtala a pak mi zlomila vaz." řekla Štěpánka.
Eliška to moc nechápala, "Proč to udělala?" zeptala se.
Štěpánka se zamyslela a řekla: "Nevím, je to prostě psychopat. S celým tímhle místem je něco špatně."
To už jsem nevydržela a vtrhla jsem tam. "Kušuj, Bambi. Klidně tě můžu zabít znova." Pak jsem koukla na Elišku a řekla:" Teď, když to víš musím tě zabít taky." Vůbec nám nepřišlo divné, že jsme mluvily s duchem, ale mě dost mrzelo, že se mi Štěpánka ani jednou nezjevila. Dala jsem jí věčnost a ona se ani neukáže. Kolik lidí ví, že je na záchodě? Ten, kdo odklízel tělo určitě. Z úvah mě vytrhl až fakt, že Eliška chtěla utéct. Vytáhla jsem z kapsy nožík a rozběhla se proti Elišce. Malá, ale ostrá čepel jí zajela do stehna, pak jsem do ní strčila a ona padla do otevřené kabinky. Okamžitě jsem zamčela, aby mi neutekla. Jenže Eliška už se pokoušela přelézt zídku i s mým nožíkem ve stehně. Chňápla jsem po nožíku a táhla ho dolů. Eliška řvala bolestí, řez malé čepele jsem ukončila až u kolene a zeď i podlaha se zbarvovaly rudou barvou. Eliška se pustila a zůstala v kabince se mnou. 
Ozvaly se dveře, rychle jsem namotala toaleťák a nacpala ho Elišce do pusy. 
Ozval se Adrianin hlas: "Verů, Elí, jste tady?"
"Jsem tady jen já." odpověděla jsem.
"Kde je Eliška?" najednou se ozvala rána, jak Eliška kopla do záchodu, "A co je to za rány?" 
"Nevím, Eliška tady vůbec nebyla. Myslela jsem, že je v cele. A ty rány? To nic, mám průjem. Fuj to byla kláda, to bys ani nevěřila." Doufala jsem, že mi uvěří, ale nastala chvíle ticha. Přemýšlí.
"Tak jo. Já zase jdu, třeba je Eliška na jiných záchodech." Znovu se ozvaly dveře a my byly zase samy.
Škubla jsem jí za ruku. Ušetřila mi spoustu práce s tím, že měla natažené prsty, protože jinak bych jí tu ruku asi zlomila. Zakrvácený nožík se opět vracel do akce. Začala jsem odřezávat malíček. Byla ochromená bolestí, ale řvala hlasitě. Nacpala jsem jí do pusy ještě víc toaleťáku a pokračovala v řezání. S větším nožem by to bylo rychlejší, ale s tímhle to byla zase větší sranda. Měla jsem svůj klasický šílený výraz v očích a nasládlá vůně krve se vznášela ve vzduchu. Neměla sílu se bránit, už jen brečela. 
Když jsem jí konečně upižlala malíček, řekla jsem: "Šup" a hodila ho do záchodu. Eliška vyvalila oči a já pokračovala v dalším řezání. Odřízla jsem jí všechny prsty na rukou i na nohou a všechny zmizely s proudem vody v potrubí. Pořád žila. Já se málem udusila smradem jejích noh, ale ona i po ztrátě spousty krve pořád žije. Už mě to nebavilo. Pořád řvala a prosebně na mě koukala místo toho, aby byla mrtvá. Napřáhla jsem se a propíchla jí plíce. Hned jí došel dech zrzce bláznivý, ale furt se cukala. Už jsem tady s ní ztratila skoro hodinu. Do jejího trička se vsakovala krev a při vydechování se jí na hrudi tvořily bublinky. Pořád na mě valila oči, tak jsem do ní naposledy vrazila nůž. Tentokrát do krční tepny a to pěkně hluboko. Když jsem ho vyndala, krev stříkala v krátkých intervalech a z Elišky se stala malá krvavá fontána. Byl to krásný pohled, doslova umělecké dílo hodné génia. Takže ano, odvedla jsem skvělou práci. Krev pokrývala vše okolo a propíjela se i do mého oblečení. Nejradši bych ji sledovala dál, jak umírá, ale musela jsem si pospíšit. Nožíkem jsem jí teda začala odřezávat hlavu. Většinou to šlo snadno, ale přes drobné kůstky a páteř  se dostávalo těžko. Po několika dalších tazích nožem se hlava skutálela na zem. Zvedla jsem ji a postavila na nádrž. Vlnité zrzavé vlasy byly rozložené po celé nádrži a její vykulené oči mě sledovaly přes zakrvácené brýle. Její bezvládné tělo leželo na zemi a já neměla potřebu to měnit. Tentokrát jsem se nezabývala odstraněním těla, on to někdo zase udělá za mě.
Vrátila jsem se do cely a sedla si na nejzadnější lavici. Došla za mnou Adriana, přisedla si a řekla: " Dozorkyně tady ještě nebyla." Pak si mě prohlédla a zeptala se: "Proč jsi celá od krve?"
Zamyslela jsem se a řekla první věc, co mě napadla. "Mám krámy a kýchla jsem, no ono se to nějak odrazilo a teď jsem od toho úplně celá, víš."
Adriana to nijak neřešila, jen přikývla a odbyla to pouhým "Aha."
Seděly jsme vedle sebe, tupě zíraly na tabuli a pak se ozvalo zazvonění, že máme volno. Všichni jsme se rozběhli domů nebo na internát a zmizelou Elišku ten den nikdo neřešil.