Na pokoji s šílenci

Trapas století

Ráno mě z klidného spánku vytrhl dost falešný zpěv. Málem bych zapomněla, dneska mám narozeniny. Neříkám, že nemám ráda narozeniny, ale nesnáším narozeninové oslavy. A to zpívání na nich... Hotové peklo.
Jen co holky dozpívaly po mně začaly cosi házet. Zvedla jsem se a zjistila, že na mojí posteli visí ta devítka, kterou Zora s Janet kreslily. Jo, dneska je mi devět.
Až poté co mi holky všechno předaly (byly to náramky a další spousta těch výherních kartiček), začala jsem se zajímat o to, kolik vlastně je. Janet, která má pořád na ruce hodinky, mi řekla, že je teprve pár minut po půl šesté. Sice to bylo dost brzo, ale nijak mi to nevadilo vzhledem k tomu, že si budu moct pospat v autobuse a pak doma. K tomu jsem ani nebyla nějak zvlášť unavená...

,,Tak jdem třídit?" navrhla Janet.

,,Jasně, ať to stihneme do snídaně a můžeme pak třeba s ostatníma vyměňovat."

Tak jsme začaly.  Měly jsme na to skoro dvě hodiny, takže když nás přišli vzbudit, před každou z nás už leželo celé téměř vyplněné album a několik dalších hromádek, které už se ta nevešly. 

Po snídani jsme se sešli na poslední zkoušce. Ještě že tam jdu naposled, protože to chození nahoru a dolů už by mě fakt asi zabilo. Tak nám řekli nějaký kecy o tom, dokdy si máme sbalit, že si máme vzít svačinu a kdy pojedeme. A pak přišlo to nejhorší, i oni mi chtěli zpívat nějakou trapnou narozeninovou písničku a když ke mně jedna vedoucí přišla a já nechtěla jít dopředu, vyhrožovala mi, že mi dá na zadek. Fakt. Takže jsem nasadila ten nejotrávenější výraz a šla si pro čokoládu. Všichni se tvářili totálně blbě, že si toho asi nevážím nebo co, jediná Zora s Janet vzadu chytly totální záchvat smíchu, takže pak byly středem pozornosti ony. Sice jsem jim to nepřála, ale já tohle vážně nesnáším. 

Když jsme vystoupili z autobusu, akorát jsme si se Zorou a Janet mávly na pozdrav, nic romantického, ani jedna to nemáme rády a stejně jsem je měla zase za pár dní vidět na zkoušce. 

I když jsem si to přiznávala nerada, nakonec to nebyla taková tragédie a už u toho autobusu, co vypadal jak z devátýho století, jsem se těšila na další rok s holkama. Bohužel zbytečně...