Na pokoji s šílenci

Odjezd

Ze všech lidí na světě, proč zrovna já? Ten autobus vypadá jak z devátýho století! Ještě že tam se mnou nejede ségra. Akorát bysme se hádaly. I když, aspoň by byla sranda. Takhle budu jenom čučet do stropu a nevědět, co dělat. Kolem stojí samý krávy s růžovýma kuframa, co nerozeznají kohouta od slepice. To by ale měly, samy jsou to slepice. Naštěstí je ten autobus dost velkej, tak snad si budu moct sednout sama.

Vevnitř to vypadá ještě hůř než zvenku. Kašlu na to, že mi bývá blbě. Zamířím k předposlední řadě a sednu si k oknu. Vedle mě přes uličku sedí jedna tmavovlasá holka. Nevypadá jako všechny ty fifleny. Taky sedí sama. Konečně někdo normální. Snad.

Už jsme zbyly jenom tři. Všichni ostatní už jsou rozřazení do pokojů. Teď tu stojím já, ta holka z autobusu a jedna z těch fiflen s růžovým kufrem.
"Takže vy budete spolu?"
No to je rychlost, pomyslím si, konečně ti to došlo.
Vláčíme kufry do schodů. Já jsem se svojí taškou poslední. Když přijdu do pokoje, ty dvě už se spolu baví.
"Já jsem asi s váma, že?" Jenom přikývly.
"Já jsem Zora", pozdravila mě ta fiflena. Když ji tak pozoruju, nevypadá až tak hrozně.
"A já Janet". To je ta hnědovlasá.
"Tak jo, já jsem Adelain. Hlavně mi neříkejte celým jménem, je otřesný." Hm, to je až moc slov na první setkání. Příště se musím krotit, pomyslím si.

Do dveří vtrhl sbormistr. Ségra mi říkala, že se jmenuje Michael.
"Pojďte, půjdeme se tady trochu porozhlédnout."
A tak jsme vyrazily. Nikomu se nechtělo, ale mě ze všech nejmíň. Jsem trochu pesimista, no a co? Ani jsem tam nemusela chodit, ségra mi všechno řekla.
Když jsem doufala, že můžu jít konečně zase na pokoj, řekli, že se půjdeme seznámit navzájem. Že si zahrajeme pár her, abychom se lépe poznali.
No to si snad děláte srandu.

Hra spočívala v tom, že jsme si trhali kousky toaleťáku a říkali něco o sobě. Takovou kravinu jsem neviděla.
Když došla řada na mě, nechtělo se mi nic vymýšlet, tak jsem řekla jenom: "Já jsem Adelain a jsem úplně blbá." Když mi nadávali a říkali, že to není pravda, měla jsem chuť na ně křičet, že to je moje věc, co jim řeknu a že ty jejich hry vůbec hrát nechci.

Když jsme pak vymýšlely jméno pokoje, dokonce jsme se i zasmály. Nikoho nic nenapadalo, tak pak Janet navrhla, že budeme dřeva. A tak začal příběh tří šílenců. Totiž dvou šílenců a mě.

Toto je ten nejšílenější příběh, jaký se kdy na wattpadu vyskytoval. Ale snad se vám i tak bude líbit.

Vaše Rakato a JwinnT