Na pokoji s šílenci

Milión kartiček

Už je za mnou skoro celý soustředění a já jsem úplně mrtvá. Ale bylo to už horší, takže jsem dokonce simulovala, že jsem nemocná. Pak jsem nemusela na jednu hru. Další den už jsem jim ale řekla, že je mi dobře. Kvůli holkám. Nechci, aby mi závidĕly, ale od mé ségry jsem zvyklá na to, že mĕ nemá někdo v lásce a je na mĕ naštvanej.

Za pět minut máme být nahoře na vyhlašování. Myslím, že nebudeme poslední, ale první asi taky ne. Byla jsem moc líná na to, abych to počítala přesně.

"A na druhém místě jsou... Mimoni!"
Šli jsme si pro odměnu. Vlastně ti byly jenom sladkosti. První Zořina skupinka toho dostala nejvíc, pak my a nejmíň poslední, ale i tak toho bylo dost.

Pak Michael říkal, kdo bude příští rok postupovat a nějaký další organizační věci.

"A teď si vezměte jako odměnu ještě tohle a zbytek vám rozneseme do pokojů, protože byste to sami neunesli."
Bylo to album na sbírání nějakých pohádkových kartiček.

Tak jsme si to všechno odnesly do pokoje a začaly jíst to, co jsme dostaly. Zrovna když jsem žvýkala fialovou ovocnou lentilku, do pokoje vešel Michael s krabicí, ve které bylo tak pár tisíc kartiček do toho těch aleb. Každá jsme jich dostaly asi dvě stě. Pak nám jenom řekl, ať jdeme brzo spát, že už teď je dost pozdě. Samozřejmě jsme přikyvovaly jako největší svatoušci.
Ale můžete si domyslet, jak to asi dopadlo. Jen co se za Michaelem dovřely dveře, všechny tři naráz jsme vystartovaly a hned začaly balíčky rozbalovat. V každém balíčku bylo pět kartiček a jeden takovej stříbrnej lísteček, kde byl vždycky nějakej kód. Ty jsem si dávala na zvláštní hromádku, třeba bych z nich mohla doma něco vyrobit.
Asi po dvou hodinách třídění jsme uznaly, že by možná nebylo na škodu jít pomalu spát.