Cursed from devil (cz)

1.Kapitola

   Jemný vánek mi ovanul tvář. Zastrčila jsem si uvolněný pramínek vlasů za ucho a stočila pohled zpátky ke své práci. Před chvílí se mi podařilo vyprostit jednoho zajíce z mé pasti a teď jsem líčila novou. Když jsem skončila, byla jsem se sebou spokojená. Past perfektně fungovala a zároveň se mi podařilo ji dobře zamaskovat. Schovala jsem mrtvého zajíce ke zbytku dnešního úlovku a vyrazila zpátky domů. Šla jsem rychle, tiše a našlapovala jako kočka po hustém mechu ,který rostl nedaleko od cesty. 

Bylo to tak daleko bezpečnější, protože za mnou nezůstávaly žádné stopy. Mohla jsem se tak vyhnout nepříjemnostem s lovci a nájemnými vrahy, s podobnými lidmi jako jsem já. Byla na mě vypsána docela tučná odměna, to se musí nechat, kdyby šlo udat sama sebe a nenatáhnou přitom brka, šla bych do toho všema deseti pro. Takový pořádný balík peněz by se mi hodil, zvlášť teď když kšefty moc nejdou. Po tom fiasku s princem visí plakát s mým obličejem úplně všude. A kdo by si najímal hledaného vrahouna? Už několik měsíců jsem nedostala žádnou zakázku a nějak se živit přece musím. Běhat po lese a lovit králíky je sice děsně fajn, ale jídlo není všechno. Navíc tím docela utrpěla má tak dlouho budovaná pověst jakožto nejlepšího zabijáka v zemi a to mě naštvalo nejvíc. 

Přisahám bohu, kdyby se mi ten královskej křeček dostal do rukou podruhé, už bych ho prchnout nenechala.

Silně jsem nakopla jednu houbu vykukující z mechu až jí odletěl klobouček několik metrů stranou a neurvale pohodila hlavou. Zase jsem se vytočila pro nic za nic. Poslední dobou s tím mívám problémy. Jednou mě dokonce málem chytili a to je protože jsem se vytočila nad králíkem, který se celý zamotal do pasti a nešlo ho vyprostit. Moje hlasité nadávky k sobě přitáhly nechtěnou pozornost hlídky, která jak na potvoru, zrovna projížděla lesem. Jen tak tak jsem stihla vylézt na strom a skrýt se v jeho koruně. Mezitím co jsem se dál zaobírala svými myšlenkami jsem konečně dorazila domů. Veliký, mohutný strom obklopený spoustou podobně vypadajících stromu byl můj domov. Mezi vystouplými kořeny stromu byla hluboká jáma vyhloubená deštěm a za ta léta co tu žiji, jsem si ji stihla trochu poupravit a zvětšit. 

Pod stromem se nyní nacházela místnost,větší než světnice v průměrném vesnickém domu. Uprostřed pokoje stojí zaklíněný velký dřevěný sloup sloužící jako podpěra. Naproti vchodu se nachází postel s jednoduchým stolečkem s několika svíčkami a malou skříní na to málo oblečení co mám. Tím veškeré vybavení pokoje končí. Je to dost chatrné, ale v minulosti se mi už několikrát stalo že jsem musela svůj domov opustit a tak mi to takhle lépe vyhovuje. Vytáhnu z batohu dva králíky a prázdný batoh ledabyle odhodím do rohu místnosti. Ze skříně si vytáhnu čisté oblečení, které sroluju do válečku a vložím si ho pod paži. Ověšená zbraněmi se vydám k mému nedalekému ohništi. Dřevo je od mé minulé návštěvy pečlivě nachystané a naskládané v komíncích. Pár zkušenými pohyby vykřešu několik jisker, které následně rozfoukám do malého plamínku. Chvíli hledím na oranžové jazyky, které pomalu olizují dřevo a nabývají na síle. Když jsem si jistá že plamínek neuhasne, vrhnu se na králíky. Nejdříve je oba zbavím kůže, kterou pečlivě očistím a nechám je na chvíli vysušit na zapadajícím slunci, potom oba králíky naporcuju a nabodnu na klacky, abych je mohla v klidu opéct. Mezitím co se maso opéká se jdu porozhlédnout po novém dřevě na příště.

Nějakou dobu se bezcílně potuluju a sbírám různé větve. Náruč už mám plnou když si všimnu že se mi podařilo dojít až k hlavní cestě vedoucí do města. Takhle pozdě na večer by však měla být úplně liduprázdná. Chvíli stojím uprostřed cesty a naslouchám hlasu lesa. Nic neobvyklého jsem neslyšela a tak jsem se pomalu rozešla zpátky k mým, jistě už spáleným, králíkům. V poslední chvíli jsem si uvědomila že slyším dusot kopyt. Chodidla mi vibrovala od nárazů koňských kopyt narážejících do tvrdé země. Mé tělo bylo někdy až příliš citlivé na okolní vjemy. Mnohdy mi to dává na vrch, ale občas to bývá i nepříjemné. Skrčila jsem se za strom na kraji cesty a čekala co se bude dít. Za chvíli kolem stromu prošel muž. Podle zbroje a vlajky kterou držel lesem projížděl někdo královské krve a to znamenalo že ten muž byl členem královské gardy, která měla za úkol chránit krále a jeho rodinu. Ty jsem znala až příliš dobře, naneštěstí. Za mužem se táhla menší skupinka šesti mužů. Dívali se přímo před sebe a zvedali stejně nohy do výšky. Jako cvičení potkani.Napadlo mě a musela jsem se pousmát vlastní aroganci.Vystrčila jsem hlavu o trošku víc, abych lépe viděla na průvod. Třeba se mi poštěstí a bude to princ. To bych pak mohla dokončit to co jsem tehdy začala a získat tak svou pověst zpět.

Projeli dva těžkooděnci na koních a za nimi konečněmůj tak vytoužený. Princ seděl na vraníkovi a na rozdíl od své ochranky měl nasobě jen lehkou drátěnou košili přepásanou koženým řemenem s mečem, koženéjezdecké kalhoty a vysoké boty. Nic víc. Žádné brnění ani helmu. Málem jsem seposlintala nad tou příležitostí. Shodila jsem dřevo na hromádku před sebe a z kapsyvytáhla vlastnoručně vyřezávanou foukačku. Vložila jsem do ní jednu ze svýchvzácných šipek potřenou jedem smíchaným z jedu ropuchy a šťávy rulíkuzlomocného. Sice ho to nezabije hned, ale to nevadí. Namířila jsem na prince anadechla se. V ten samý moment když jsem mocně vyfoukla se princův kůnvzepjal a šipka se mu zabodla přímo do plece. Naštěstí to upoutalo doststráží,aby se většina seskupila okolo prince a další se rozběhli k okrajůmcesty prohledávat keře. A je zle! Popadla jsem rychle svoji hromádku, protoženechávat ji tady se mi zrovna nechtělo i když mi šlo o kejhák. Otočila jsem sena patě a div se mi nerozskočilo srdce jak jsem se lekla. Přímo za mnou stálvoják, s krkem nataženým vpřed se předkláněl a pročesával keř před ním.