Cursed from devil (cz)

4.Kapitola

Reflexivně jsem sebou trhla při zvuku praskání větve za sebou a prudce se otočila. Jediné co jsem viděla byla rukojeť meče mířící na můj spánek. Pak už byla jen tma a otupující bolest.

***

Pomalu jsem rozlepila víčka. Do očí mě uhodilo tmavé světlo ohně rozlité po mé cele. Pokusila jsem se z leže vytáhnout do sedu a podařilo se mi to až na třetí pokus. Hlava mi třeštila, jako bych v ní měla stovky střepů a byla jsem silně promrzlá. Promnula jsem si prsty spánek a sykla přitom bolestí. Když jsem ruku složila zpět do klína, všimla jsem si zakrvácených špiček prstů. To teda byla rána. Zmateně jsem se rozhlížela po malé, studené místnosti s mřížovanými stěnami zapáchající víc než moje nohy a snažila si vybavit útržky vzpomínek z cesty sem. Vzpomínám si, že jsem se párkrát probudila, vždy přehozená přes hřbet koně, který se šoural houpavým krokem, jen abych mu následně pozvracela bok a nohy. Po tváři se mi samovolně rozlil škodolibý úsměv, protože se mi vybavil vyděšený zelenoočkův výraz když ke mně přistoupil a já jsem mu pozvracela zbroj. Otřásla jsem se zimou a pokusila si stoupnout na roztřesené nohy. Udržet sama rovnováhu byl pro mě nadlidský výkon a tak jsem se opřela o mříže a využila je jako svou oporu. Pomalu jsem se dopachtila až na druhou stranu cely kde na druhé straně mříží byla úzká chodba ozařována zapálenými pochodněmi zavěšenými na zdech. Sebrala jsem všechny zbytky sil abych a silně zacloumala s mřížemi.
„Hej! Jestli nechcete, abych tady chcípla, tak byste mi mohl někdo dát něco na zahřátí!" Zařvala jsem do chodby a čekala na odezvu. Dlouhou chvíli se nedělo nic, až když už jsem si myslela že tam nikdo nejspíše není, se chodbou roznesly dunivé zvuky nohou, narážejících do hliněné země. K cele se přiřítil starší srážce ve zbroji s velkým houštím na bradě. Halapartnu měl bojovně vztyčenou a oválnou tvář zkřivenou hněvem.

„Kterej všivej čokl to tady tak burácí?" Zaječel hystericky a pohledem vyhledal mou celu. Na chvíli mě rozhodila jeho rozzuřená reakce, ale když jsem si všimla jeho opuchlých očí s tmavými kruhy, vše mi docvaklo. Musel usnout a já ho svým řevem probudila. Dodupal si to až přímo před mou maličkost a zafuněl mi přímo do obličeje.

„ Tos byla ty?" Myslím že jsem objevila něco ještě smrdutějšího než jsou moje nohy a tahle cela dohromady. Zamávala jsem si rukou před obličejem, abych rozehnala ten děsný puch z jeho úst a abych mu dala najevo, že není zrovna příjemné ani slušné plivat 'dámě' do tváře.

„Ano, to jsem byla já. Promiňte mi." Natočila jsem si na prst pramen vlasů, nahodila nevinný kukuč a sledovala co udělá. Účinek to mělo takový, že strážce zbrunátněl až po špičky vlasů a začal se přehrabovat v kapsách.

„ No počkej! Budit mě je jedna věc, ale dělat ze mě blázna opravdu nebudeš,kryso!" Z kapsy s nevrlým výrazem vytáhl svazek snad se stovkou klíčů a začal jeden po druhém zkoušet. Dobře, uznávám že mi to trochu nevyšlo. Sledovala jsem strážce, jak se marně snaží narvat příliš velký klíč do příliš malé dírky a cítila se už o mnoho lépe. Hlava mě už skoro nebolela a mohla jsem stát, aniž bych potřebovala pomoc, moje zrychlená regenerace dělala divy.

„Hele, mám jednu otázku." Řekla jsem se naoko znuděně a opřela se o mříže. Strážný mě sjel opovržlivým pohledem, ale nic neřekl, což jsem si vyložila jako souhlas.

„Proč jsem tady?" Naklonila jsem hlavu vpřed, prostrčila nos mezi mřížemi a pohodlně si tak opřela hlavu o chladivé železo. Zvedl hlavu a v očích mu zlobně zajiskřilo.

„ Něco za něco. Informace něco stojí a já si svou cenu právě vybral." Řekl hlasem zhrublým chtíčem a v zámku to cvaklo. Musela jsem se pousmát nad jeho naivitou. Strážný se ani neobtěžoval vytasit zbraň, halapartnu nechal opřenou venku o zeď. Zřejmě si myslel že jsem snadná kořist. Přeměřil si mě a slastně mlaskl.