Cursed from devil (cz)

2.Kapitola

 Stál zády ke mně sotva tři metry ode mě. Skrčila jsem se co nejvíc to šlo a ani nedutala. V hlavě mi to šrotovalo jako o závod. Jestli se ho pokusím zabít, bude to moc hlasité a když se pokusím o útěk uvidí mě a zabije on mě. Rychle jsem uvažovala a nakonec jsem zvolila tu první možnost. Byla zdaleka nejbezpečnější. Opatrně jsem položila to hloupé dřevo, které za všechno mohlo, na zem a slíbila si že ho tady nenechám i kdybych se měla probojovat přes celou královskou gardu. Myslím že jsem si k němu vytvořila silný citový vtah. Vždyť kvůli němu jsem se ocitla v tomhle maléru.

Z pod opasku jsem vysunula dýku a pomalu jsem se přikradla za muže. Zrovna když se skláněl nad nějakým hustým šípkovým keřem a nakukoval za něj, přiskočila jsem k němu, ze zadu mu zacpala pusu abych udusila jeho výkřik a zabodla mu dýku do ledvin. Zaskučel, ale přes moje kožené rukavice to nebylo znát. Vytáhla jsem dýku a znova a znova jsem do něj bodala, dokud jeho tělo nepadalo bezvládné k zemi. Nebyla to má obvyklá čisté- na jednu ránu, ale nechtěla jsem riskovat. Očistila jsem dýku od vojákovy krve jeho vlastním cípem tuniky co měl pod brněním a natáhla jsem se pro dřevo. Překročila jsem bezvládné tělo muže a nenápadně se proplížila co nejdál od té zpropadené cesty. Začínám si myslet, že princ je snad nesmrtelný. Nebo jsem prostě neschopná.

Když jsem se konečně vrátila zpátky k ohništi,našla jsem kusy králíka už trochu zčernalé. Stejně jsem se na ně hladově vrhlaa nenechala ani malinkatý zbyteček nazmar. Otřela jsem si umaštěné ruce a pusudo trička a popadla jsem čisté oblečení, které leželo netknuté tam kde jsem honechala. Jednou týdně se vždy večer pořádně vydrbu v nedaleké řece a dneskajsem to měla zrovna v plánu, ale protože jsem před chvílí napadla prince,nepřišlo mi rozumné se tu někde vystavovat, když les ještě můžou pročesávatvojáci. Udusila jsem tedy oheň a do vyhaslého ohniště naskládala novouhromádku dřeva na příště. Oschlé kůže z králíkůjsem smotala a připevnila si je k pasu.Cestou k úkrytu jsem byla zvlášť opatrná. Uši nastražené jako kočka a přikaždém zašustění větvičky jsem se zastavila a čekala, jestli se náhodou z keřenevyřítí voják s mečem v ruce a nerozčtvrtí mě na kusy. Slunce uždávno zapadlo a cestu mi osvětlovalo jen slabé měsíční světlo, které na cestudopadalo skrze větve stromů , hustě porostlé listím. Proto není divu, že jsemviděla sotva na metr před sebe a to jen velmi špatně. Byla bych teď snadnákořist. Klidně bych se mohla stát obětí něčeho daleko horšího než byl voják.Dravá zvířata se tu proháněla úplně běžně a často jim za oběť padl i vesničan,který se zpozdil a vracel se domů za tmy. Zatřásla jsem se při představě obřích tesáků zakusujících semi do hrdla a kráčela dál. V dáli jsem zaslechla něco co velmi připomínalovytí. Ztuhla jsem uprostřed kroku a nehybně poslouchala. Taky to mohlo být jenskuhrání větru. Určitě to bylo jen skuhrání větru. Přesto jsem přidala narychlosti a chvílemi poklusávala. Nedávala jsem pozor kam šlapu a v nečekanémmomentu jsem skončila nosem přímo v ténejodpornější blátivé kaluži na světě. Nemotorně jsem se soukala z kaluže vena snažila ze sebe seškrabat kusy bahna. Tak přece jen do té řeky budu muset. Pomyslelajsem si s úšklebkem na tváři. Poslepu jsem našla čisté oblečení které jsempři pádu upustila do trávy a oddechla jsi když jsem nenahmatala jediný kusbláta ani mokry flek. Otočila jsem se opačným směrem než jsem šla předtím aobešla blátivou kaluž. Řeka se odsud nacházela co by kamenem dohodil, alestejně mi trvalo nejméně půl hodiny než jsem ji našla. Už zdálky jsemslyšela bublání vody přeskakující přes kameny. Řeka protínala malou mýtinuporostlou vysokou trávou sahající mě až po pás a pokračovala dál do lesa. Na mýtince však byla voda příjemně prohřátá od letního slunce a tak jsem se nejčastěji koupalaprávě tady. Navíc o tomhle místě málokdo věděl a tráva poskytovala dobrý úkryt předútočníky. Sundala jsem si zablácené oblečení a položila je na hromádku vedlečistého. Večerní vánek mi jemně ovíval tvář a pohrával si s mými zablácenýmivlasy. Pomalu jsem vklouzla do nejklidnější vody. Byla daleko teplejší než semčekala. Chvíli jsem jen splývala na hladině na zádech a hleděla na noční oblohuposetou hvězdami. Když jsem byla menší, lehávala jsem vždycky za letních večerův trávě spolu s mým bratrem a povídala mu příběhy o hvězdách. Každáměla svůj vlastní příběh a bratr jej vždy se zatajeným dechem poslouchal asledoval oblohu. Připadala jsem sijako bych vrátila zpátky do těch dětských let. Zpátky za mým milovanýmbratříčkem. Z očí mi unikla jediná slza a sklouzla pomalu po mé líci až dořeky, kde se smísila s vodou. Tak moc mi chyběl. Podívala jsem se na svoulevou paži.Od ramene až po loket obrůstala peřím. Černým peřím. Každé to pírkobyla vzpomínka na život. Na život který skončil kvůli mně. Kvůli mojísobeckosti a strachu. Přejela jsem rukou po té sametové černi a po tváři misklouzla další slza. Nechtěla jsem plakat, tohle už jsem měla dávno za sebou,chtěla jsem být silná, bez citů. Protože city jsou známka slabosti! Zaslechlajsem matčin hlas ve své hlavě. Křičela tak pokaždé když uhodila bratra a já seho zastala. Dostali jsme pak vždy dvakrát tolik a oba dva. Nikdo a nic neunikljejímu trestu, dokonce ani její děti. Zatřásla jsem hlavou, abych se zbavilanehezkých vzpomínek na mou matku. Ponořila jsem se celá do vody a nechala svétělo klesnout až na dno. Vstřebávala jsem energii která mé tělo omývala v podoběvody a nehýbala se. Cítila jsem jak se každý sval v mém těle uvolňuje a prostupuje mnou pocit úlevy a bezpečí. Když už mi pomalu docházel kyslík, se zadrženým dechem jsemse vynořila z vody a zhluboka se nadechla. Cítila jsem se jakznovuzrozená. Čisté vlasy mi v mokrých pramenech padaly přes ramena až nalopatky kde mě příjemně šimraly. Prohrábla jsem si je rukama a tím odstranila pramenyzavazející mi ve výhledu. Jen co jsem tak učinila, zkoprněla jsem na místě.Přímo přede mnou stála skupinka asi pěti mužů ve zbroji a erby na prsou. Jeden z nich na mě mířilkuší a ostatní si mě nestydatě prohlíželi s meči v rukou. Super,idylka skončila. Tady se člověk nemůže ani umýt, aniž by ho někdo neobtěžoval.