Cursed from devil (cz)

6. Kapitola

Zelenoočko se postavil těsně za mě do bezprostřední blízkosti. Odolávala jsem pokušení ho nakopnout mezi nohy. Princ mi pokynul, abych se posadila zpět. Jen jsem nepřítomě zírala z okna a styděla za sebe. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem se nechala tak snadno porazit.

„Dobře." Prořízla jsem ticho a zahleděla se tazavým pohledem na prince.

„Co nabízíš?"

„Imunitu." Pohrdavě jsem si odfrkla. Goenemské houštiny se pravděpodobně rovnají smrti a neoposlechnutí se rovná šibenice což znamená smrt. Takže je to prakticky to samý a za dobrý skutek mi to fakt nestojí.

„Trochu málo, nemyslíš?" Založila jsem si ruce na prsou a čekala na pořádnou nabídku.

„A svobodu." Řekl s úplnou vážnosti. Myslela jsem že si ze mě dělá srandu, protože proč by se jinak opakoval. To si snad myslí že tomu slovu nerozumím a tak mi ho tlumočí. Nadechovala jsem se že ho zpražím kupou nadávek, ale nenechal mě.

„Vím jak se zbavit tvého prokletí, nemoci, nevím jak tomu říkáš."

Myslím že moje brada se rozhodla odcestovat neznámo kam. Spadla mi až někam k nohám, protože jestli si nevymýšlí, mohla bych být volná.

„Jak mužů vědět že si nevymýšlíš?" Zeptala jsem se když jsem trochu vystřízlivěla.

„To nemůžeš." Opřel se ležérně o opěrátko křesla a sledoval mě s šibalským úsměvem.

„Prostě ti nic jiného nezbývá." A měl pravdu. Budu mu muset věřit a doufat.

„Dobře. Vezmu tě tam, ale jestli mě podvedeš- " Vykouzlila jsem ten nejvražednější výraz kterého jsem byla schopná.

„Zabiju tebe a všechny, kteří se mi postaví do cesty." Nenápadně jsem se natočila k zelenoočkovi, aby bylo jasné jak to myslím. Ten si jen pohrdavě odfrkl a ještě víc se ke mě přiblížil. Docela riskuje.

„Pokračuj a proříznunti hrdlo, balvane." Vystěkla jsem na něj. Nafoukl se jako žába a obličej mu mírně pobledl. Chtěl mi na to něco říct, ale nejspíš měl rozkaz mlčet. Tím líp pro mě.

„Co je?! Ztratil jsi řeč?" Založila jsem si ruce na prsou a nahodila tázavý výraz. Jen odvrátil hlavu na stranu a předstíral jak moc ho zajímají záclony.

„Výborně!" Zaradoval se princ a tím přerušil můj monolog.

„Eruner ti ukáže tvoji komnatu a obstará ti příhodný oděv. Zítra ráno vyrazíme a neopovažuj se utéct." Narovnal se, upravil si tuniku a s úsměv na rtech vyplul z místnosti. Zůstali jsme teda se zeleno -teda Erunerem- sami. Bez jediného slova mě popadl za zápěstí a vytáhl na chodbu. Táhl mě rychle dál. Kroutila jsem se jak žížala, jen abych se vysmekla z jeho dravčího sevření a nezlomila si při tom zápěstí.

„Doháje! Mohl bys mě laskavě pustit? Vždyť mu utrhneš hnátu." Silně jsem ho praštila do ramene a prudce škubla rukou k sobě. Zaradovala jsem se, protože se mi konečně podařilo uvolnit zápěstí. Er se na mě jen ohlédl přes rameno a kráčel dál.

„Následuj mne!" Křikl když jsem se nehýbala. Doběhla jsem ho a šla vedle něj. Nervózně se ošíval a neustále něco dělal s rukama. Zajímalo by mě o co mu jde.

„Jseš v pohodě?" Nechápu kde se ve mě vzal takový starostlivý tón hlasu. Už jen čekám na moment, kdy ho zavinu do zavinovačky a nakojím ho. Potřásla jsem hlavou abych se zbavila té nechutné představy.

„Co se staráš?" Vyjel po mě jak pes po kosti. Uskočila jsem kousek na stranu jak jsem se lekla.

„O co ti doháje jde?" Křikla jsem když jsem se konečně vzpamatovala. Chová se ke mě, jako bych byla ten nejposlednější odpad. Chápu že status nájemný vrah, zabiják bez milosti asi nevrhá nejčistší stín, ale on je úplně stejný jako já. Jenomže já si vybírám koho zabiju, on plní rozkazy a když se vzepře, zemře. Takže je prakticky horší než já.