Cursed from devil (cz)

5.kapitola

                  

Zelenoočko dvakrát zaklepal na obrovské ručně vyřezávané dveře stojící před námi a kousek od nich odstoupil.
„Vstupte!" Ozvalo se z druhé strany dveří. Zelenoočko otevřel a vhodil mě dovnitř dřív, než jsem stihla cokoliv udělat. Vplul do místnosti hned za mnou a postavil se v pozoru ke dveřím, nejspíš v případě, kdybych se rozhodla vzít roha. Jako by neexistovalo okno. Létat sice neumím, ale to vyřeším až v dané situaci. Nervózně jsem si začala oprašovat neexistující špínu z oblečení, abych nějak zabavila ruce. Jinak by se totiž mohly utrhnout z řetězu a zakroutit v nestřežené chvíli někomu krčkem. Pár kandidátů bych už měla. V pokoji bylo přítmí. Ze tří obrovských oken podél zdi sem sice proudilo trochu světla, ale jen minimum, protože okna byla z velké části zatažená. Místnosti dominovala veliká postel s blankytnými nebesy jak pro princeznu a s načechranými modrými polštáři se stejně zbarveným přehozem. Problém byl v tom, že tohle bylo nejspíše princovo, protože jsem o žádné dceři neslyšela. Pohrdavě jsem od té nádhery odvrátila oči a soustředila si na muže sedící ho tiše po celou dobu naproti mně. Princ seděl v světle krémovém křesle s hrnkem v rukou a vypadla přitom s tím vážným výrazem jako kouzelný dědeček, nebo spíš babička, která nejspíš vyplýtvala všechna svá kouzla, tudíž už je to jen obyčejná nasupená babka. Pokýval hlavou vedle sebe na znamení, abych se posadila. Bez váhání jsem se vydala ke křeslu. Zabořila jsem se do něj celá a vyhodila nohy na čajový stolek přede mnou. V pokoji to zavonělo. Zavonělo smradem z mých nohou. Princ si nevěřícně prohlížel mé prošlapané kecky, ale nic neříkal. Nejspíš bych se měla chovat víc uctivě, když mi jde o ten život. Zjistila jsem však, že provokovat lidi je mým životním posláním. Proto jsem si zajela prstem do ucha a prst následně otřela do toho nádherného krémového křesla. Princ si lehce odkašlal, aby upoutal mou pozornost.

„ Něco od tebe budu potřebovat."  Naklonil se nad stolek a položil na něj svůj květovaný hrníček. Lehce jsem se zasmála,možná příliš koketně na můj vkus.

„A co by to mělo být, můj pane?" Řekla jsem s jasně ironickým podtónem. Princ vycítil že si z něj dělám legraci  a přestal se tvářit tak přístupně, jako před chvílí.

„ Nezapomínej na to, s kým mluvíš." Odpověděl mi s ledovým klidem. Musím přiznat, že mě to trochu vyvedlo z míry a tak jsem se stáhla.

„Stačí jediné slovo, a tady Er ti prorazí lebku mečem." Pohodil ledabyle rukou směrem ke dveřím kde stál zelenoočko. Otočila jsem se na něj a spatřila v jeho tváři překvapení smíšené s vyděšením. Když si však všiml mého pohledu,zašklebil se na mě a nasadil nepropustnou masku. Nešlo neusmát se, protože tomuhle člověku se víc než perfektně dařilo lézt mi na nervy.

„Chci, abys mne a mé muže provedla Goenemskými houštinami." Prohlásil přísně princ. Úsměv mi zmrzl na rtech. Otočila jsem k němu hlavu a měla chuť zaškrtit ho na místě.

„Každý kdo tam vstoupil, se živí už nevrátil." Myslím že ho můj děsivě tichý tón hlasu vyděsil, ale nechtěl se vzdát. Tenhle muž si šel tvrdě za svým.

„Jsi jediná kdo to místo zná a umí se v něm orientovat, vím to." Řekl a zahleděl se mi do očí. Naklonil se ke mně a sotva slyšitelně zašeptal: „Prosím, Meredith." Zalapala jsem po dechu.Jak je možné že to ví?

„Jak to víš?!" Prudce jsem vstala a tím ho donutila se opřít zpět do křesla.

„Od koho?" zařvala jsem silněji než jsme čekala. Mým tělem začal proudit vztek a to nebylo dobré. Potřebovala jsem se nějak uklidnit, nebo si to zavařím ještě víc.

„Mám svůj tajný zdroj." Ležérně se opřel do křesla, spokojený sám se sebou.

„Kdo je ten zdroj?" Vyštěkla jsem popuzeně. Vůbec si neuvědomoval kdo jsem a čeho jsem schopna, zvlášť když se mě někdo pokouší vydírat. Zasmál se, lokty se opřel o kolena a poškrábal se na bradě porostlé minimálně dvoudenním strništěm. Je zvláštní že jsem si toho i přes svou napůl zamlženou mysl všimla.

„Kdybych ti to řekl, už by nebyl tajný." Tohle pro mě byla poslední kapka. Můj morální úsudek se vypařil jako pára nad hrncem a vystřídal ho vztek. Oči mi zčernaly rychleji než jsem čekala. Skočila jsem s ladností kočky při lovu na prince. Prudkostí toho pohybu jsem převrátila křeslo i s námi, takže ve výsledku ležel princ přitisknutý na zemi a já nad ním klečela s rukama omotanýma kolem jeho královského krku. Cítila jsem pod rukama jak sem mu pohnul ohryzek když polkl.

„Ihned mi řekni kdo to je a já tě možná nezabiju."  Princ se na mou výzvu jen usmál, ale nepřestal mě sledovat těma oříškovýma očima. Už, už jsem mu lámala vaz, ale v poslední chvíli mé boky obalily silné paže a vyzvedly mě do výše. Kopala jsem a snažila se dostat z železného obětí, které mě drtilo. Zelenoočko mě odhodil stranou a zaujal bojovou pozici mezi mnou a princem. Takže jestli chci prince, musím projít přes něj. Nasupeně jsem zafuněla a bouchla pěstí do sametového koberce. Zlost mě z části již opustila, ale stále to ve mně vřelo. Potřebovala jsem se někde vybít a zelenoočko si toho byl vědom. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se na něj. Těsně před ním jsem provedla hvězdu a když se po mě ohnal, uhnula jsem jeho pěsti a prosvištěla dírou mezi jeho nohama. Doufala jsem, že mi to vyjde, ale zelenoočko nebyl ten tip vojáků, se kterými jsem zatím  měla tu čest setkat se. Chytl mě za kotník a přitáhl k sobě. Napřahoval se, aby mi uštědřil ránu, ale dřív než to stihl, jsem ho plnou silou kopla volnou nohou do hrudi. Tohle přesně byly ty chvíle, kdy jsem za své zbystřené reflexi děkovala. Udělal tři kroky vzad ochromen tím nárazem. Tohle byla moje šance. Zvedla jsem se na nohy a uháněla s krvelačným výrazem v obličeji za princem stojícím v rohu místnosti. Myslela jsem si, že princ bude jednoduchá kořist. To jsem se ale šeredně spletla. Ohnala jsem se po něm, ale princ se mé pěsti ve vteřině vyhnul a chytl mě za zápěstí. Prudce mnou škubl k sobě, já ztratila rovnováhu a narazila do jeho hrudi. Vpletl nohu mezi moje kotníky a strčil do mě. Gravitace udělala své a já se natáhla jak široká, tak dlouhá. Dřív než jsem zareagovala, přišpendlil mě svým tělem k zemi a ruce mi pevně svíral nad hlavou. Byla jsem bezmocná. Zase. Plácala jsem sebou jak ryba na suchu doufajíc, že  se mi podaří alespoň jednu ruku vyprostit s jeho dravčího sevření. Karta se obrátila a teď jsem já ta kořist, jaká ironie.

„Já nejsem na hraní, Meredith." Moje jméno protáhl skoro do hadího syčení.

„Neříkej mi tak! To není moje jméno!" Ječela jsem hystericky.

„Přísaha při všech bozích co jsou, že tě vykuchám. Přísahám, že jo!" Svíjela jsem se, kopala do něj volnými koleny, nehty jsem ho škrábala do rukou. Nic. Seděl na mě jak paša a nehnul se ani o píď.

„Zkus se na chvíli uklidnit." Snažil se mě náhle ukonejšit. Pohrdavě jsem si nad jeho snahou odfrkla. Nejdřív mě vydráždí a pak tohle? Dál jsem neúnavně bojovala.

„Přece nechceš, abych tě omráčil. Notak, nikdo z nás to nechce. Tak se uklidni! Nádech a výdech, není to tak těžký." Chvíli jsem se ještě vzpouzela, ale nakonec jsem podlehla jeho konejšivým slovům a přestala se bránit. Hluboce jsem se nadechovala a vydechovala. Cítila jsem jak mé tělo opouští temnota a nahrazuje ho mé normální já. Oči mi zase nabraly normální barvy a já mohla zase rozumně uvažovat.

„Teď tě pustím, ale jestli se o něco pokusíš, ublížím ti. A to bych velmi nerad.„ Zašeptal u mého obličeje. Pomalu povoloval stisk svých rukou na mých zápěstích. Když jsem je měla konečně volná, přitáhla jsem si je na hruď a prohlížela si škody. Na obou jsem měla ošklivé červené podlitiny. Fakt super! Princ se zvedl ze země a nabídl mi ruku. Trucovitě jsem ji nepřijala, sama jsem se zvedla a odmítala se mu podívat do tváře. Vždyť mě právě přepralo tohle princátko. Jestli se tohle někdy dostane ven, mám po práci a jakékoliv reputaci.