Zapomenutá (Kuroko No Basuke FF)

Normální den

Zvuk budíku. Taky ho nesnášíte? Člověk si leží v posteli a najednou ten otravný zvuk.

Momentálně ležím na posteli. Přemýšlím o dnešním zápase, který mě čeká. S mojí školou Chairo dnes hrajeme proti škole Nekomi. Silná škola. S Teiko jsme proti ní kdysi hráli. To si mě ještě pamatovali. Bude to probíhat jako vždy? Vždy se nedostanu do hlavní sestavy, takže musím hrát jako šestý nezvaný hráč. Je to sice zakázané, ale jinak bych si nezahrála.

V mém teamu mě znají 3 hráči. Hraji v holčičím teamu, takže si i celkem rozumíme. Pro ostatní jsem ale vzduch. Dávám si hodně pozor, aby to nedopadlo jako v Teiko, kdy si Midorima všiml dlouhodobého driblovaní ve vzduchu.

Po pěti minutách čumění do stropu jsem konečně vstala. Bydlím sama. Normální děti bez rodičů dají do děcáku, nebo je dají příbuzným. Na mě ale zapomněli.

Udělala jsem ranní hygienu, najedla se, hodila věci do tašky a šla vstříc dalšímu dni.

Cesta ulicí je pro mě uklidňující. Pozoruji ty lidi, jejich reakce, pohyby. Fascinuje mě to. Každý člověk má přátelé, rodinu, jenom já nemám nic. Proto se koukám jak komunikují. Já totiž nemohu.

Chairo. Tenhle nápis je napsaný nad mou školou. Jak už z ména vyplývá (Chairo je v japonském jazyce hnědá),
moje škola je zbarvená do světle hnědé. Uniformy mají hnědý proužky. Jmenovky jsou hnědé. Všechno má něco s hnědou.

Před školou stojí autobus. Jedeme s ním na ten zápas, jelikož se odehrává v budově školy Nekomi.

,,Ahoj Ayo!" Křikne moje kamarádka Rino, která je semnou v teamu.

,,Ohayo Rino. Příště ne tak nahlas, mohli by si myslet že jsi blázen."

,,Prooč?"

,,Nejsem tady, vzpomínáš? Znáš mě jenom ty, Kazawa a Yunni."

,,Juj, promiň. Nepřijde mi že jsi neviditelná. Ani holkám."

,,Protože jste na mě zvykly. Dokážete se na mě soustředit. Víš?"

,,Okee."

Pro představu.

Rino je zbrklá a moc upovídaná. Je spíše takovej blázínek. Nevím jak bych to popsala, ale vždy mi dokáže zvednout náladu. V basketu hlavně střílí trojky, při kterých řve něco jako : ,, Ha a máte to! " ,,Ups, další body pro nas!"

Kazawa je opak. Je tichá a soustředěná. Dokáže uklidnit. V basketu je z nás nejlepší. Zavěšuje a hodně dobře brání.

Yunni je z nás největší optimista. I když občas to s tím přehání. Naopak když něco provede tak se omlouvá ještě týden. Opět skvěle brání a střílí trojky. Taky přihrává.

A já? Jak to říct. I optimista, i pesimista. Jak jsem říkala, moc nedribluji, spíše přihrávám. Zároveň holkám radím při zápase. Když míč letí mimo, prostě ho chytnu a přihraji. Na hřišti je fajn být hráč navic.

Ostatní hráči jsou nic moc. Všechno na úrovni průměrného basketbalisty.

--

Už jedeme tak dvě hodiny busem. Sedím sama, vzadu u okna. Pouštěla jsem si písničky. Různé. Při nich jsem vzpomínala. Na Teiko.

Proč na mě zapomněli?

To je tak těžké udržet na mě pozornost?

Proč..?

Hlavou se mi prohánějí různé myšlenky, všechny o mém životě.

Flashback

,,Aya zase chybí?"