Zapomenutá (Kuroko No Basuke FF)

Smůla na každém kroku

...Kde to jsem..?

..Je tu tma..... Černo..

Nemůžu se hýbat... Nemůžu otevřít oči.
...Nemůžu ze sebe vydat ani hlásku..

...Nemůžu nic kromě dýchání.. Hodně nepravidelného.. Ani mi to nepřijde, že bych dýchala.

Taky cítím bolest..

To jsem.. MRTVÁ?! Ne.. Ne ne ne! Nemůžu být mrtvá!

I když.. Cítí mrtví bolest? Fyzickou nebo psychickou, to je jedno! Já cítím teda oboje... Ani nevím proč.. A můžou vůbec mrtví dýchat? Well, to je asi kravina.

Co se vůbec stalo? Na nic si nevzpomínám..

Moment.. Slyším hlasy! Jsou ale strašně tlumené.. Slyším jenom nějaké útržky... Nevím kdo mluví.

,,Kdo.......udělal....?"

,,........Haizaki....."

Haizaki? Chápu.. Přece včera mě...Proto ta fyzická bolest.

Počkat.. Těm hlasům rozumím trochu víc... Sice je to pořád tlumené, ale rozumím tomu..

,,Kdo.....všech...byl...?"

,,Já...Kuro....cchi a.....agami-cchi..."

-Cchi? Kise? Kuroko-cchi a Kagami-cchi... Přece mě tam našli. Ale... Hlasy jsou čím dál zřetelnější.

,,Kdo si ji už vše....no všiml?"

,,Co vím tak já, ty, Kuroko-cchi, Kagami-cchi a...."

,,Ještě Takao..."

,,Takao? Ten tvůj spoluhr....?"

Takao? Takže ten druhý tady je Midorima.. Kise a Midorima.

,,........a....pro-....."

Je to zase čím dál víc tlumenější.. Skoro je neslyším..

,,Ne-.............."

Nerozumím jim! Nic neslyším.. Jenom dunění a pár útržků..

,,......................."

Co se děje?! Proč je neslyším? Ani ty útržky, už ani ne hlasité dunění.. Postupně slábne. Nic. Nic neslyším.

Začíná se mi těžce dýchat. Ne že by to před tím bylo lepší, ale bylo to aspoň trošku.. Trošku přijatelné. Teď cítím obrovskou sílu na hrudníku, jakoby mi tam někdo tlačil, svírá se mi hrdlo. Co se sakra děje?!

S takovouhle mi zachvilku dojde dech..

Přestávám cítit bolest. Nic necítím..

Jestli to tak půjde dál, tak se už asi nenadechnu..

To jako umřu?!

Nechci... Nechci ještě odejít z tohoto světa...

Nechci!

Chci si ještě zahrát s mým teamem..

Chci naposledy vidět členy Kiseki no Sedai...

Chci s nima hrát jako kdysi!

Nechci aby na mě zapomněli!

Sakra!!

V tu chvíli se mi hrdlo povolilo a já se mohla konečně zhluboka nadechnout.

Všechno.. Cítila jsem všechno! Dokonce jsem slyšela! Ne to dunění, ale normální hlasy.

Rozkašlala jsem se, což mě donutilo otevřít oči, které sem otevřít nemohla. Sice jsem je otevřela jenom trochu a viděla jsem rozmazaně, ale aspoň něco.