Šťastné konce

1. Dříve

Andrew neměl lehké dětství. Jeho rodiče se často hádali, a pokud se tak nedělo, nebyli ve stejné místnosti nebo se nacházeli aspoň v kilometrové vzdálenosti od sebe. Pokaždé, když ho matka vodívala do školky, přicházeli pozdě, protože otec si při každé snídani stěžoval a matka na to reagovala ostrými argumenty o tom, že si ještě chtěla užívat mládí a měla se nechávat obskakovat desítkami mužů, ale ona se musela zbláznit do toho největšího hlupáka na okolí, arogantního a sobeckého rádoby gentlemana, sukničkáře, kterému byla dobrá jenom na první týdny, ale když se dozvěděl, že čeká dítě, chtěl utéct. Kdyby ho nepřemluvil jeho otec, aby konečně vzal rozum do hrsti a převzal trochu té zodpovědnosti, byl by to i udělal. Ještě po cestě k tři ulice vzdálené školce z jejích úst vycházely polohlasem nadávky a sprostá slova.

Později si jeho matka často povídala s mužem, který vodil do školky také svého syna, ten se stranil ostatních dětí a většinu času se schovával pod umyvadlem, kde se třásl. Učitelky už na to byly zvyklé, takže je to nepřekvapovalo. Zpod umyvadla ho dostával až kolem třetí hodiny ten muž. Chlapec se vždy svíjel a křičel, když měl opustit svůj bezpečný kout. Muž ho surově hodil na zadní sedačky nového bílého auta, kde ho připoutal, a nasedl za volant, počemž se s autem rozjel tak rychle, až se od kol prášilo.

Netrvalo to ani měsíc a už byla Andrewova matka i se synem na návštěvě u toho muže - Lucase. První návštěva zahrnovala jen kávu a povídání o dětech. Jeho syn tu nebyl, takže seděl Andrew na zemi a poslouchal rozhovor těch dvou, i když mu úplně nerozuměl. Nechápal ani, proč tu není Lucasův syn. O tom muži nic nevěděl, ale měl z něj strach. Nevěděl, k čemu jsou ty jejich návštěvy, a bál se o matku. Zatím však zůstávala s mužem v přátelském vztahu.

Všechno se změnilo, když se matka na otce tak rozzlobila, že si začala ještě před svítáním balit oblečení, aby odešla. Andrewova otce to dopálilo tak, že svou ženu uhodil. Byl to jen malý políček. Malé plesknutí jeho ruky o hebkou tvář, přesto ženě vytryskly slzy. Sesbírala jen to, co měla připraveno, s tím, že se pro zbytek vrátí jindy. Vtrhla k synovi do pokoje a ještě rozespalého ho začala oblékat. Přibalila ještě nějaké dětské oblečení a o pár minut později už syna táhla za ruku za sebou stěžujíc si na to, jak jde pomalu. Domovní dveře se za nimi hlasitě zavřely, tak, že kdyby zvědavé sousedky už dávno nevykukovaly z oken, určitě by je to probudilo ze spánku.

Andrewova matka šla rychlým krokem, nebýt dítěte možná by i běžela, až za ní vlály šaty, které si v rychlosti oblékla, aby neměla tolik práce s oblečením. Cestou po kapsách začala hledat mobilní telefon. Za chůze si prohledávala kapsy batohu, ale nemohla ho najít. Až teď si vzpomněla, že přístroj nechala ležet na nočním stolku vedle postele v ložnici, kam se teď rozhodně nemohla vrátit. Na jednu stranu by to bylo potupné a na tu druhou - bála se. Nikdy by nepřiznala, že se svého muže bojí, vždy proti němu bojovala s hlavou vztyčenou a očima rozšířenýma vztekem, ale vždy se bála, že ji vyhodí z domu. To samozřejmě neměla kam jít. I dnes, kdyby neměla možnost se ubytovat jinde, by vše snášela a nakonec by se omluvila za svoji neslušnost.

Zjistila, že nemá ani drobné na telefon, který visel v budce na každém rohu centra, takže museli přijít neohlášeně. Sice se styděla za svoji drzost, ale přesto šla najisto. Čím blíž byli, tím víc přidávala do kroku. Už jen jedna ulice a přichází vysvobození.
Stojí přede dveřmi, syna stále drží za ruku. Pohled střídavě upírá na dveře a na zvonek na zdi vedle nich. Její rozhodnutí teď výrazně změní její život. Věděla, co se stane, pokud teď zmáčkne tlačítko na zvonku. Zvlášť, pokud to udělá teď, méně než hodinu před tím, než hodiny na městské radnici odbyjí půlnoc. Dávala mu tím souhlas. Souhlas ke všemu. Navzdory jejímu odhodlání při útěku z domu a tomu, že věděla, co se teď stane, ztratila odvahu. Najednou pochybovala, jestli je to tak dobrý nápad, jak si původně myslela.
Z váhání ji vytrhl až dětský hlásek a malá ručka tahající za tu její, aby přilákala její pozornost.
"Mamí," zanaříkal chlapec, "pojďme domů."
V jeho očích se objevili slzy. Někdo by si myslel, že právě tohle bude pohnutka k tomu, aby odhodila svoji hrdost a splnila synovi přání se vrátit. A ona svoji hrdost odhodila. Ale nevrátila se. Místo toho pohladila syna po vláskách.
"Teď už je náš domov tady, zlatíčko," utěšovala ho tichým hlasem.
Za pár vteřin se obrátila a učinila osudový krok - stiskla zvonek. Jediné dvě možnosti teď připadaly v úvahu a během toho okamžiku, než se její ukazováček dostal k tomu tlačítku, jí proběhly hlavou tak detailně, že nevěděla, jestli se jí to opravdu jen zdá. Nevěděla ani, v kterou doufá.