Šťastné konce

6. Vzpomínky

Blížil se konec prázdnin a to znamenalo konec lenošení a začátek dřiny. Andrew toho musel hodně stihnout, proto se vracel domů z knihovny až pozdě večer. Ulice už zahalila tma, kterou rušilo jen světlo pouličních lamp a měsíc, který se občas schovával za mraky. Do uliček, kterými procházel, ale nedopadalo světlo ani jednoho z nich. Jen po paměti se vyhýbal malým popelnicím i velkým kontejnerům na odpadky a mířil ke konci té odporné uličky, na jejímž konci už mohl zahlédnout jednu z těch lamp vydávající oranžovou záři a oznamující hlavní silnici, kde už bylo bezpečněji.

Thomas se do školy rozhodně nepřipravoval tak pilně, proto se v návalu nudy rozhodl pro běh na čerstvém vzduchu. Stačilo mu pár minut a už mířil hlavní ulicí k parku, kde ho nebude rušit hluk aut ani křik opilců v hospodách.

Už dobíhal k parku, když z jedné uličky uviděl vyběhnout postavu o něco menší než on a hned za ní největší problém města - skupinu mužů, která se bavila ubližováním druhým. Povídalo se, že pár lidí už kvůli nim muselo navštívit nemocnici. Možná se měl bát, ale jediné, co vnímal, byl adrenalin, který mu proudil žilami.
Vběhl do jedné z postranních uliček, aby nad nimi získal náskok, protože dobíhání zezadu pro něj bylo dost nepraktické. Věděl, že se ten kluk - pohlaví osoby odhadl z postavy - snaží dostat do centra, proto tam zamířil. Doufal, že tu lidé nemají poplašné zařízení, protože pro náskok musel přeběhnout pár soukromých zahrad.
Když dorazil blíž k centru, slyšel jen nadávky a chlapecký, možná ještě trochu dětský, křik. Před očima se mu promítly ty nejhorší možné situace. Rychle běžel po směru toho křiku. Když doběhl do další tmavé uličky, první, čeho si všiml, byla ta skupina mužů stojící proti jednomu člověku. Vypadalo to, že má zraněnou nohu, ale stále se držel. U zdi si všiml ještě dvou těl, nejspíš členů skupiny, se kterými se už vypořádal. Jeho pozornost ale vzápětí přilákala osoba sedící za jedním z odpadkových košů, aby ji ostatní neviděli, vydávající ten křik, který ho sem zavedl.

Jeho chvilková nepozornost způsobila, že se jeden z mužů vyhnul na chlapce proti nim a plnou silou ho kopl do břicha, až narazil hlavou do zdi, u které se sesunul na zem. Muži si do té doby Thomase nevšimli. Ten na sebe upozornil až ránou do hlavy onomu muži, který se skácel k zemi uprostřed cesty. Zbývali tři muži. Dva z nich se na Thomase vrhli hned, jak se vzpatovali z nečekané návštěvy, ovšem to už bylo pozdě. Thomas se uměl prát a věděl, že čas je v tuhle chvíli důležitý, zvlášť, když se musí ještě postarat o zraněného a na ječícího kluka za popelnicí se spoléhat nemůže. Zbývalo jen pár dobře mířených kopanců a ran pěstí a zbylí muži už se váleli v bezvědomí v odpadcích jako jejich kamarádi.

Přešel nejdřív ke klukovi za popelnicí a nakázal mu, aby utekl domů. Pak se věnoval zraněnému. Když si k němu klekl, všiml si, že je při vědomí, což znamenalo alespoň jednu pozitivní věc. Toho kluka znal. Kdyby Thomas věděl, na co ten kluk myslí, věděl by, že mu teď připomíná anděla.

"A ty že chodíš na judo?" zeptal se posměšně.

"Drž klapačku, ještě jsem se držel," odsekl Andrew. Zkusil se postavit, ale ozvala se jeho noha. Zaúpěl bolestí. Thomas ho z jedné strany podepřel, aby nespadl, z druhé strany se Andrew opíral o zeď.

"Ten kotník máš nejspíš vymknutý. Co hlava?" zeptal se Thomas. Andrew se chytil zmateně za hlavu, jakoby si až teď uvědomil, že by ho měla bolet.

"Já se praštil do hlavy?" zeptal se. "Takže proto se mi v ní míhají ty divný obrazy?" ujistil se.

"To nevím. Co třeba?" zeptal se ho Thomas a snažil se ho vléct dál.

"Mám pocit, jako bych viděl svět očima malého kluka. Nejspíš, protože nábytek a i lidi jsou najednou větší, než jsou doopravdy. Je tam žena, která připomíná moji matku, ale mladší tak o deset let. Chvílemi se tam objevuje i můj otec, taky mladší, ale moc si ho nevybavuju, jen to, jak na sebe s matkou křičí. A pak jednoho chlapa. Byl děsivej, ale matka mě k němu několikrát zavedla. Jen si s ním povídala. Pak se asi něco stalo, protože jsme rychle běželi. Zase jsme byli u toho chlapa. Měl syna. Nevím, jak se jmenoval, jen byl dost uzavřený. Něco mi dal, jen... Jen nevím co. Pak už jsem ho ale neviděl. Zato jsem přišel na to, proč byl takový. Jeho otec... Fuj, asi budu zvracet z toho, co dělal. Vybavuju si to do nejmenšího detailu." Andrew se musel vydýchat. Nevěděl, co se mu to honí hlavou. Tohle se mu přece nikdy nestalo.