Šťastné konce

2. Dříve

Každé ráno Andrewa matka vodila do školky, ale místo do práce se vracela do domu, kde teď žili. Sama nebyla se svým osudem spokojená, ale namlouvala si, že to přece dělá pro svého syna, aby měl kde žít.
Andrew od té noci, kdy s matkou přišli, už neviděl Lucasova syna, Thomase. Zdálo se mu, jakoby se dočista vypařil - ani jeho věci nemohl najít. Měl teď velký pokoj sám pro sebe. Jiné dítě by bylo nadšené, kolik místa a hraček má, ale on se tu bál, nejvíc Lucasovy děsivé tváře. Jedinou hračkou, kterou ochraňoval, byl plyšový medvídek, který mu připomínal, že tu Thomas opravdu byl a nevymyslel si ho.
Ani svého otce od té doby neviděl. Stýskalo se mu. Jeho matka se pro věci nevrátila - Lucas jim vše koupil nové. Lauře, matce Andrewa, naplnil skříň drahým oblečením, botami, doplňky i parfémy a Andrewa zasypal hračkami se slovy, aby se cítil jako doma. Nikdy tohle doma neměl, takže se nikdy jako doma cítit nemohl. Jeho rodina sice nežila v chudobě, ale snažila se Andrewa vychovat skromně. Navíc, kdo by měl čas na malého syna, když se jeho rodiče pořád hádali.
Andrewova matka byla šťastná, že si Lucas jejího syna oblíbil. Snažil se mu věnovat, hrál si s ním, dělal s ním úkoly a párkrát do týdne mu přečetl pohádku na dobrou noc. Vždy po takovém dni ulehal do velké postele unavený tak, že hned usnul. Lauře to pomáhalo, protože měla v takové dny i večery volno a mohla si odpočinout od Lucasových 'požadavků'. Netušila, že Andrewův úsměv je nucený a návštěvy jeho pokoje nechtěné a bez čtení pohádek. Nemohla nic vědět, protože Andrew měl přísný zákaz. Poslouchal by ho možná i jen proto, že mu vysoký muž naháněl hrůzu, ale on nemohl hlavně kvůli matce, kterou mu Lucas vyhrožoval. Andrew už věděl, proč se Thomas tolik bál lidí - teď to sám prožíval.

"Copak mi slíbíš?" ptal se Lucas hraným sladkým hlasem v Andrewově pokoji.
"Že nikomu nic neřeknu," odpověděl chlapec. Hlas se mu třásl, stejně jako celé tělo, přesto dokázal poskládat těch pár slov dohromady.
"Ano, ano," pokračoval chlípným hlasem. "Maminku by to moc bolelo."
Využíval Lauřiny lásky k synovi a Andrewovy lásky k matce. Nemohl uvěřit, jak naivní mohou lidé být, když mají někoho rádi a chtějí pro něj to nejlepší.
'Maminku už to bolí,' měl chuť mu to pošeptat do ucha. Neudělal to, protože věděl, že by to mohlo zkazit jeho plány. Cíl neměl určitý, ale věděl, že tyhle si tu chce udržet co nejdéle.
Miloval ta křehká tělíčka snažící se dostat z jeho sevření. Miloval to, že je silnější. Miloval ten pocit dominance. Miloval hru na kočku a myš, kdy dáte dítěti šanci kousek poodběhnout, nebo spíš odplazit se, a pak ho přitáhnete zase zpátky, aniž byste se hnuli z místa. Miloval ten křik a bolest ve tváři. A ikdyž mu to omezovalo potěšení z křiku, miloval, když mu mohl ucpat pusu a umlčet ho, jakýmkoli způsobem.
Dnes tomu nebylo jinak. Z dětského pokoje se neozval téměř žádný zvuk. Kolemjdoucí by si mysle, že to je jen hlas dítěte, které nemůže usnout nebo ho trápí noční můra, kdyby nevěděl, že dítě nespí a není tam samo.

Muž odešel od postele a nechal vzlykajícího chlapce, aby si poradil sám. Tiše za sebou zavřel dveře, jako by ho nechtěl probudit, a vrátil se do ložnice. Vyčerpaně si lehl na postel vedle ženy, která si četla knihu.

"Dnes měl nějak moc energie." Vydechl hlasitě vzduch z plic a podložil si hlavu předloktími. "Vůbec nechtěl usnout." Falešně se usmál. Žena mu úsměv oplatila.

"Jdu si pro vodu." Zvedla se z postele. Knihu položila hřbetem vzhůru na peřinu, pod kterou doteď ležela.
"Počkej," zastavil ji muž. Trhla sebou. Obavála se, že ji zastaví a nebude ji chtít pustit, aby neutekla. "Vždyť tu vodu máš." Ukázal na sklenici na nočním stolku a zamračil se. Něco tušil. Jak by ne, taková hloupá chyba!
"Já vážně řekla vodu?" otázala se překvapeně. Musela teď mít tváře červené studem. Ruce se jí mírně klepaly nervozitou, proto si je radši přitiskla k bokům, aby ji neprozradily. "Chtěla jsem říct, že si musím odskočit." Nervózně se usmála. Modlila se, aby na ní nic nepoznal. Ale to přece nebylo možné - už jen z jejích očí těkajících po pokoji, aby se nesetkaly s jeho pohledem, to musel poznat.
"Jsi unavená z toho věčného hlídání, že?" Pokýval chápavě hlavou.
"Možná jsem si ještě nezvykla na to, že nepracuji," zkusila pokračovat v rozhovoru a zamaskovat tak svoji nervozitu.
"Nechci, abys byla unavená."
"Jen říkám, že jsem si ještě nezvykla," namítla už při cestě ke dveřím. Se spěchem se dostala na chodbu a opřela se o zavřené dveře. Chvíli setrvávala v této poloze a vnímala jen kapičku potu, která jí stékala po čele, a svůj přerývaný dech. V téhle situaci si ale odpočinek dopřát nemohla, proto zamířila rychlým krokem k synovu pokoji. Tam našla na posteli ležet vzlykající dítě, jako by ho někdo na tu postel odhodil jako nepotřebnou hračku. Jakmile zavřela dveře, dítě sebou polekaně trhlo.
"Mami, ne. Jdi pryč," dostával ze sebe chlapec mezi vzlyky. "On ti ublíží."
Přes jeho prosby přešla k posteli a začala ho oblékat. Dítě občas vzlyklo, ale matka ho vždy utěšila.
"Teď už bude dobře," šeptala.
Otevřela skříň vedle dveří a z poličky vzala sportovní plnou tašku. Popadla dítě do náruče, přestože už na to nemělo váhu, a nechala prázdný pokoj za sebou.
Potichu scházela chod po schodu a prosila boha, aby ani jeden pod jejich vahou nezavrzal.
Už stála u dveří s rukou na klice, když vtom zaslechla těžké kroky ze schodů. Ty neomylně mířily k ní. Kdyby nebyla ochromená překvapením a strachem, stlačila by kliku dolů a utíkala pryč, ale ona to nedokázala. Sledovala přibližující se stín, který tvořilo světlo na schodech. Vzpamatovala se až v momentě, kdy se vysoký muž objevil ve dveřích do předsíně. Věnovala mu poslední pohled a stiskla kliku. Vyběhla ven s dítětem v náruči a taškou na rameni. Běžela, jako by jí hrozila smrt.
Až o deset minut později dorazila k hotelu. Když sedávala doma, měla spoustu času najít hotel, kde by bylo otevřeno i tak pozdě. Vešla prosklenými dveřmi do haly a zamířila k recepci. Seděla tam mladá slečna, na které už byla znát únava.
"Jeden dvoulůžkový pokoj." Nebylo třeba moc velké slušnosti. Slečna jí oznámila cenu a zeptala se na pár dalších údajů. Po chvíli dostala Laura klíč od pokoje s číslem 44, kam se vydala. Vše bylo vyřízeno. Pokoj si pronajala na jeden týden, potom se rozhodne, jestli tu zůstane nebo půjde jinam.

Po tak náročném útěku si musela odpočinout. Lehla si na postel u okna a jen pár vteřin po tom, co zavřela oči, upadla do říše snů.