Another Sphere

Thruviel

Dočasný návrat k er-formě psaní, teď se to prostě víc hodí. :-D

Mercedes stala před dveřmi jako opařená.
Tohle snad není pravda! Okamžitě zavrhla své pokusy se rodičů dál na něco vyptávat. Stejně to časem vyjde najevo. Teď měla jiné otázky, které jí může zodpovědět jen Gabriel (nebo Maxmilian, ale za ním jít nechtěla). Už byla skoro na ulici když jí došlo, že je přeměněná a navíc měla být dávno doma. Naštěstí zrovna nikdo nešel. Rychle na sebe vzala lidskou podobu a šla zpátky domů. Zaklepala a máma ji otevřela skoro hned. Už se nadechovala, nejspíš čekala znova tu ,,cizí" osobu. Jakmile uviděla Mercedes tak se ovšem uklidnila a pustila ji dál.
Během večeře panovalo u stolu nezvyklé ticho, přerušované pouze cinkáním příborů. Henry s Rose na sebe vrhaly neurčité pohledy. Mercedes dělala, že to nevidí, ale ke konci už to bylo vážně těžké. Nakonec vstala od stolu a rychle sklidila nádobí. Poté vyběhla k sobě do pokoje a snažila se nevnímat pohledy rodičů.
V pokoji zamkla a postavila se před zrcadlo. Proměnila se a roztáhla křídla jak nejvíc to bylo v té malé místnosti možné. Křídla byla krásně černá se stříbrnými a fialovými odlesky. Otočila se a zjistila, že vyrůstají přímo z lopatek. Byla tvořená hustou změtí dlouhých per, některých dlouhých jako její ruka, jiných krátkých jako křídla motýlů. Celá křídla připomínala křídla havraní teda s tím rozdílem, že byla asi stokrát věští.
Její šaty ladily s barvou odlesků křídel a byly posázené drobnými kamínky. Zároveň býly tvarované tak, aby na ně pasovala zbroj.
Teprve teď, po důkladné prohlídce šatů a křídel se Mercedes odvážila podívat na svůj obličej. Vůbec se nedivila, že ji mamka nepoznala.
Obličej měla protáhlý a nezvykle bledý. Výrazné lícní kosti, malý nos a neuvěřitelně jasně modré oči. Obočí měla v pravo dvakrát přerušené a kolem očí se jí táhly dvě linky, stříbrná a černá. K tomu blonďaté vlasy, černé stíny nad očima a elfí uši.
Ne, vůbec se nedivila, že jí Rose nepoznala.
Byla jedním slovem nádherná, ale zároveň i nebezpečná. Dlouhé bledé nohy a ruce měla mnohem silnější než předtím. I prsty měla prodloužené, i když netušila proč.
,,Páni.." vydechla údivem.
I přes to všechno se ale nemohla zbavit pocitu, že to není to pravé. Jakoby mohla víc, víc se změnit.
Mávnutím ruky ty myšlenky zahnala.
,,S jídlem roste chuť" pomyslela si a změnila se zpátky.
Svalila se na postel a v tu ránu usnula. Ani si nevšimla dvou modrých očí, které ji pozorovali za oknem.

***

Další dny probíhaly ve stejném rytmu. Dopoledne škola, odpoledne trénink letu nebo boje. O víkendu nikam nejezdili a tak Mercedes trénovala celý den. Rodičům řekla, že je s kamarády a oni jí to překvapivě uvěřili.
Boje s Gabrielem byly neuvěřitelně vyčerpávající, ale zábavné. Střídali různé druhy zbraní, od kopí přes meče a katany až po malé vrhací nože, které se dali skrýt prakticky kamkoliv. Ty si Mercedes oblíbila nejvíc. Teda hned po zvláštní prodloužené dýce, která se v místnosti zničehonic objevila. Její rukojeť byla z černé kůže poryté textem ve starověkém jazyce a čepel ze zvláštního průhledného kovu, který Gabriel pojmenoval Thruviel, a který byl údajně velmi vzácný. Bylo divné, že ho místnost vůbec vytvořila, protože předtím se to nikdy nepovedlo. Pocházela, stejně jako místnost, z první sféry a byla schopná pohlcovat útočnou magii. V této době to bylo k ničemu, ale stejně.
Dýka byla úžasná. Jako kdyby se stala prodloužením její ruky. Odolávala všem zbraním a neodnesla si ani jedno škrábnutí.

Mercedes se neuvěřitelným tempem zlepšovala. Za týden umělá to, co jiní za půl roku. Gabrielovi se pořád nevyrovnala, ale jejich souboje byly nyní delší a škrábance a modřiny si neodnesla jenom ona.

,,Jak mi ale nůž pomůže proti pistoli?" zeptala se jednou Gabriela během přestávky. Ten se bezeslov zvednul a přešel ke skříni. Vyndal z ní jednoduchou pistoli a hodil ji Mercedes k nohám.
,,Střel mě" přikázal ji a postavil se do volného prostoru.
Mercedes na něj koukala jako na blázna. Gabriel ji pohled oplácel a netrpělivě ji pobízel rukama. Nakonec se zvedla a zamířila. Byla si jistá že se trefí, pistole se zas tolik nelišila od malé kuše, kterou ji Gabriel nutil střílet do terčů o velikosti jablka.
Vystřelila.
Koutkem oka zachytila pohyb a pak se ozvalo cinknutí. Gabriel stál rovně, bez zranění a usmíval se. Byl bez brnění které by ho ochránilo, navíc mířila na hlavu tak jak...
,,Zbraně dnešní doby nám neublíží" prohlásil a vydal se zpátky k ní ,,Mužem být zranění pouze zbraní, která existuje, nebo existovala ve všech sférách a zbraně ,,moderní doby" má jenom sféra lidí takže na nás neúčinkují. Proto se učíme bojovat s meči a noži. Jsou to zbraně, které vyžadují ukázněnost a soustředěnost, což jsou vlastnosti, které vetšina lidí s pistolí nemá. A právě tyto zbraně nás také nmohou zranit, nebo i zabít."
Mercedes chápávě přikývla.
,,A k čemu máme to brnění? Říkal jsi, že nás chrání před zbraněmi dnešní doby, ale tu ochranu nepotřebujem, tak pr-.."
,,Já neříkal, že ji nepotřebujeme. Nejde tak ani o to brnění, jako spíš o ten text. Posiluje schopnost odolávat těm zbraním.
Starověký jazyk lze ovšem zapsat pouze na papír, kůži nebo ušlechtilý kov. Papírové brnění by bylo na houby a dokážeš si představit, že bys tu běhala celá ve stříbře? Nebo mědi?
Strašně nepraktické, takže jsme zvolili kůži. Ti kdo ovládají starověký jazyk si něco můžou připsat a násobit tak třeba své schopnosti."
Mercedes na něj koukala a skládala si to v hlavě dohromady.
,,Takže jsme takový chodící cedule?" řekla nakonec a ukazovala na své brnění hojně popsané textem.
Gabriel se jenom trochu ušklíbl a vytasil meč.
,,Přesně tak. Bojující, chodící cedule. Zkrátka Ochránci."

___

Aleluja! Trochu delší kapitola (866 slovissek).
Nevím co psát dál....
Asi to skončím a reknu vám jak to dopadne....

Kecám :))))
Tešte se, příště jde Mercedes do akce!