Sedmnáctkrát jinak

Část 5.

Byla jsem neuvěřitelně nervózní. Bala jsem se, co se bude dál dít. Seděli jsme v naprosté tichosti. Každý  jinde. Dělil nás asi tak metr a půl. On seděl na posteli, já na židli, která stála u pracovního stolu. Možná to byli vteřiny, ale mě to přišlo jako hodiny a hodiny mučivého ticha. Trapně ji mi v životě ještě nebylo. snažila jsem se na Jeonghana moc nekoukat, a tak jsem koukala z okna, všude po pokoji a přála si, aby už přišla máma a oznámila, že je jídlo na stole, i když jsem neměla hlad. Musela jsem neustále přemýšlet na to, co se stalo.. Já se líbala s klukem, kterého znám ani ne šest hodin a k tomu všemu je neuvěřitelně krásný. Bohužel při pomyšlení na to jsem se neubránila a sem tam můj pohled ne něj sklouzl.
"To je roztomilí." Začal se smát a já netušila, o co je.
"C-co..." vyhrkla jsem ze sebe a musela si odkašlat aby se mi hlas uklidnil. "Co je tady tak vtipnýho?"pokračovala jsem.
"Ty! Kdyby ses viděla... Vypadáš hrozně roztomile." zazubil se na mě. Cítila jsem, jak mi hoří tváře od toho, jak se začínám červenat. Jeonghan mě neustálé pozoroval. Každý můj pohyb. Ztuhla jsem. jeho pronikavý pohled mi vypaloval díru do hlavy. Musel si všimnou, jak neuvěřitelně nervózní jsem, protože jeho pohled i chování se naprosto změnilo. Jeho ozubený úsměv se změnil v rošťácký úšklebek a v jeho očích se zajiskřilo. 
"Nechtěla bys pokračovat v tom, v čem jsme přestali?" jakmile položil otázku vstal a pomalu se přibližoval. Jak se tak přibližoval, připomínal mi predátora, který číhá na svojí oběť, kterou jsem momentálně byla já. Přišla jsem si naprosto bezbranná.
Jeonghan došel až ke mě a pomalu se ke mě nakláněl. Byl asi patnáct centimetrů ode mě a mně bylo neuvěřitelně trapně. Musela jsem se červenat až za ušima. Zavřela jsem oči a křečovitě je držela zavřené. Ucítila jsem jeho dech na mých ústech, ale nic se nestalo. Místo toho jsem ucítila jeho měkké rty na svém čele. Opatrně jsem otevřela oči. Byl přímo přede mnou a dřepěl na bobku. Cítila jsem se lehce zklamána. Proč jsem zklamaná? vždyť jsem nic takovýho ani nechtěla? honilo se mi hlavou.
"Roztomilá." řekl polohlasně.
"Já to nechápu... Jsem úplně obyčejná, tak proč tohle všechno?" rozpačitě jsem propletla prsty na rukou a strčila je mezi kolena- jako jsem to dělala vždy, když jsem byla nervózní.
"Kdybys byla obyčejná, myslíš, že bych udělal něco z toho, co se do teď stalo? Myslíš, že by tě Dino přivedl do našeho klubu? Že by se s tebou někdo z nich vůbec bavil?" usmíval se a mě jeho jemný hlas lehce zvyšoval sebevědomí z bodu mrazu na 0,002 stupně Celsia.
"Tak mládeži, máte na stole jídlo, tak pojďte!" Slyšeli jsme mámu ze zpod z jídelny.

"Tak ahoj zítra ve škole." loučila jsem se s ním ve dveřích.
"Dobrou noc. Uvidíme se zítra." Usmál se na mě, utočil se a odešel.Nechápala jsem, proč jsem se cítila tak zklamaná, ale nechtěla jsem  to řešit, takže jsem se šla umýt a spát.

_________________________________________

Omlouvám se, že je tak krátký, ale má to vysvětlení... už asi před dvěma týdny jsem napsala tak 300 něco slov, ale zapomněla jsem, že to mám uložené v počítači a při instalaci Windows10 se vše smazalo... nejhorší je, že tam byli i další povídky, které jsem nedopsala a u většiny si nepamatuji, o čem byli, ale chtěla jsem je dokončit! TToTT