Sedmnáctkrát jinak

Část 6.

Ráno mě vzbudilo zvonění. Sáhla jsem po mobilu, abych vypnula budík. Nesnáším vstávání! honilo se mi hlavou. Bohužel, místo vypnutí budíku, jsem ho pouze odložila. 
"Tak až zazvoní znova, tak vstanu.." řekla jsem si sama pro sebe rozespale křaplavým hlasem. Netrvalo mi to ani minutu a usnula jsem znovu. Najednou další zvonění. Připadalo mi to, jako kdybych před dvěma minutami usnula a hned se vzbudila. Jenomže, když jsem se koukla na hodiny, zjistila jsem, že jsem spala místo pěti minut patnáct... Nedá se nic dělat.. Budu si muset pospíšit. Přát jsem na sobě měla copánky ze včerejška, a tak jsem si je jenom rozpustila a učesala. Rychle si namalovala obočí a oči,abych nevypadala jako mrtvola a šla se nasnídat.
"Dobré ráno. Vyspala jsi se dobře?" usmívala se na mě máma.
"Dá se to" zívla jsem si.

"Tak to jo. Hlavně se najez a vyraš včas do školy. Já už musím běžet do páce, pa." řekla mi, dala mi pusu na čelo a odešla do práce. Já jsem se nasnídala a taky vyrazila do školy. Na zastávce jsem zahlídla Wonwooa.

"Dobré ráno" pozdravila jsem ho s úsměvem, když jsem k němu došla.

"Dobrý" odpověděl nezaujatě.

"Vždycky jezdíš takhle?" snažila jsem se udržet konverzaci, aby nebylo trapné ticho.

"Jo. Po cestě vždycky nastoupí i Vernon, takže ta cesta není tak nudná." odpověděl mi.

"Tak to jo." už jsem nevěděla na co se ptát. připadala jsem si, že když se budu vyptávat dál, tak budu otravná a to jsem nechtěla.

"Normálně je tady touhle dobou i Jeonghan, ale dneska nejspíš zaspal."mírně se pousmál. Já jsem, při myšlence na včerejšek, znervózněla. nevím jak se mám chovat až ho uvidím. Co když to už všichni vědí? Cítila jsem jak mi hoří tváře.

"Seš nějaká čevená.. Je ti dobře?" Zeptal se mě trochu starostlivě, což mě opravdu překvapilo. Takovouhle reakci jsem od něj vážně nečekala. Nedalo mi to a musela jsem se začít smát. Wonwoo evidentně vůbec nechápal, co se děje.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě trochu váhavě.

"Nejspíš ne.."dál jsem se smála,ale jelikož přijížděl autobus, tak jsem se pokoušela uklidnit. Když jsme nastupovali, už jsem se nesmála, jenom se přiblble usmívala. Popravdě ani nevím, co mě tak moc rozesmálo. Cítila jsem se ještě trapněji než předtím.

Wonwoo si sedl na sedačku u okna skoro na konci autobusu, který byl úplně prázdný. Ani chvilku jsem nečekala a šla si sednou k němu. Sedla jsem si na proti němu, jelikož si sedl na čtyr-sedačky. Bohužel jsem seděla zády ke směru. Snad se nepozvracím...proběhlo mi hlavou.

"Do jakýho ročníku vlastně chodíš?"zeptala jsem se po dvou zastávkách, co jsme přejeli.

"Do třeťáku." podíval se na mě.

"Kdo je od vás nejstarší?" vyzvídala jsem.

"S.Coups."Nezaujatě se podíval zase z okna.

"A Kdo je nejmladší?" ptala jsem se dál.
"Dino. Proč se najednou tolik vyptáváš?" koukl na mě pořád nezaujatým pohledem.
"Jen tak mě to napadlo.. Vlastně nevím o nikom z vás vůbec nic a chtěla bych vás poznat. Tak mě napadlo se prostě zeptat..." Pane bože... Co to zase melu?! pomyslela jsem si. "Promiň..." dodala jsem na konec. Akorát nastoupil Vernon a přisedl si k Wonwoo-ovi.

"Nazdárek lidi. O čem se bavíte?"pozdravil nás.

"Ahoj, Majda se mě ptá na náš klub."odpověděl Wonwoo, který vypadal mnohem veseleji než před tím.