Ve třetím pokoji se všechno začalo měnit.
Na první pohled vypadal jako obyčejná místnost. Uprostřed dřevem vykládané podlahy stála židle. Jediná lampa v rohu nedokázala pokoj dobře osvětlit. Vrhala několik stínů na podlahu a stěny. A to bylo zvláštní. Stíny, ne stín.
Kromě stínu židle tam byly další. Sotva jsem vkročil do místnosti, pohltil mě děs. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Bezmyšlenkovitě jsem se pokusil otevřít dveře, kterými jsem vstoupil. Byly zamčené z druhé strany.
To mi rozproudilo krev. Zamykal za mnou někdo dveře, když jsem procházel? To nebylo možné. Musel bych někoho slyšet. Byly snad zámky mechanické a zamykaly se automaticky? Možná. Byl jsem ale příliš vyděšený, abych přemýšlel. Otočil jsem se zpátky k místnosti, ale stíny zmizely. Stín židle zůstal, ale ostatní byly pryč. Pomalu jsem vykročil. Jako dítě jsem míval halucinace, takže jsem ty stíny připsal své představivosti. Cítil jsem se lépe, když jsem došel doprostřed místnosti. Podíval jsem se na podlahu a tehdy jsem to spatřil.
Nebo vlastně nespatřil. Neviděl jsem svůj stín. Neměl jsem čas zakřičet. Co nejrychleji jsem přiběhl k druhým dveřím a vřítil se do dalšího pokoje.
