Pomalu jsem se dal do pohybu a klestil si cestu ke dveřím a k tělům. Nemohl jsem skoro stát, natož chodit, a čím blíž jsem byl rodičům, tím víc jsem kráčel vstříc sebevraždě. Zdi se tak otřásaly, až jsem myslel, že se zhroutí, ale obličeje se stále usmívaly. Jak jsem se posunoval kupředu, sledovaly mě jejich oči. Oddělené ruce mi lezly naproti po koberci, zatímco jejich tváře nepřestávaly pozorovat. Projela mnou další vlna hrůzy a já zrychlil. Nechtěl jsem je slyšet promluvit. Nechtěl jsem slyšet hlasy svých rodičů. Začali otevírat pusu a ruce byly jen pár centimetrů od mých nohou. V zoufalství jsem vyrazil ke dveřím, trhnutím je otevřel a práskl jimi. Místnost číslo 8.
To byl konec. Po tom, co jsem tu prožil, jsem věděl, že není už nic, co bych v tomhle zkurveném domě nedokázal přežít. Žádné pekelné plameny, na které jsem nebyl připraven. Naneštěstí jsem ale podcenil schopnosti Domu bez konce. Naneštěstí byla osmá místnost ještě horší, děsivější a nepopsatelnější.
Pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem viděl v osmém pokoji. Opět jsem byl v místnosti podobné třetí a šesté, ale na obvykle prázdné židli seděl muž. Po několika vteřinách, kdy jsem tomu nemohl uvěřit, má mysl konečně vstřebala, že muž na židli jsem já. Ne někdo, kdo vypadal stejně jako já. Byl to David Williams. Přistoupil jsem. Musel jsem se lépe podívat, i když jsem si byl jistý. Podíval se na mě a já si všiml slz v jeho očích.
„Prosím... Prosím, nedělej to. Prosím, neubližuj mi."
„Proč?" zeptal jsem se. „Co jsi zač? Neublížím ti."
„Ano, ublížíš." Vzlykal. „Ublížíš mi a já nechci, abys to udělal." Začal se houpat na židli. Byl to docela žalostný pohled, zvlášť proto, že jsem to byl já, stejný ve všem.
„Poslyš, co jsi zač?" Teď jsem stál kousek od svého přízračného dvojníka. Byl to ten nejpodivnější zážitek, stát tu a mluvit sám se sebou. Neměl jsem strach, ale ten se měl brzy dostavit. „Proč jsi –"
„Ublížíš mi. Ublížíš mi. Jestli chceš odejít, musíš mi ublížit."
„Proč to říkáš? Uklidni se! Zkusíme přijít –" A pak jsem to uviděl. David, sedící na židli, měl na sobě stejné oblečení jako já, kromě červené skvrny ve tvaru devítky na košili.
„Neubližuj mi. Neubližuj mi. Prosím, neubližuj mi..."
Nespouštěl jsem zrak z malého čísla na jeho hrudi. Věděl jsem, co to znamená. Otevřít dveře bylo zpočátku snadné, ale po čase se vše zkomplikovalo. Sedmička byla vyryta do zdi, ale mýma rukama. Osmička byla napsána krví nad těly mých rodičů. Ale devítka byla na živém člověku. Na člověku, který vypadal jako já.
„Davide?" řekl jsem.
„Neubližuj mi. Neubližuj mi," pokračoval ve vzlykání a houpání.
Byl stejný jako David, i hlasem. Byl jsem to já. Ale ta devítka! Chvíli jsem chodil kolem, zatímco on vzlykal na židli. Místnost neměla žádné dveře a, podobně jako v šestce, zmizel vchod, kterým jsem vstoupil. Z nějakého důvodu jsem usoudil, že škrábání mi tentokrát nepomůže. Prohlížel jsem si zdi a podlahu kolem židle, strčil jsem pod ni hlavu, abych zjistil, jestli něco nenajdu. A našel jsem. Pod židlí ležel nůž. Byla k němu připojena cedulka: „Pro Davida od managementu"
Pocit v mém břiše, když jsem si cedulku přečetl, nevěstil nic dobrého. Chtělo se mi zvracet a tím posledním, co jsem měl v úmyslu, bylo brát do ruky nůž. Druhý David stále vzlykal. Má mysl se zabývala tisíci otázkami bez odpovědi. Kdo to sem dal a odkud znal mé jméno? Nemluvě o tom, že jsem klečel na chladné, dřevěné podlaze a zároveň seděl na židli, vzlykaje, abych sám sobě neubližoval. Nemohl jsem to vstřebat. Dům a jeho management si se mnou celou dobu pohrávaly. Mé myšlenky se obrátily k Peterovi a tomu, zda se sám dostal tak daleko nebo ne. Jestli ano a jestli viděl Petera Terryho vzlykat právě na téhle židli, jak se houpe... Vytěsnil jsem ty myšlenky z hlavy, nebyly důležité. Popadl jsem nůž zpod židle. Druhý David okamžitě ztichnul.
„Davide," řekl mým hlasem. „Co chceš dělat?"
Zvedl jsem se z podlahy a sevřel nůž v ruce.
„Jdu dál."
David stále seděl na židli, teď už klidný. Podíval se na mě s úšklebkem. Nevěděl jsem, jestli se bude smát nebo se mě chystá uškrtit. Pomalu vstal a postavil se ke mně čelem. Bylo to hrůzné. Jeho výška se shodovala s mojí. Cítil jsem v dlani gumovou střenku nože a sevřel ji ještě pevněji. Netušil jsem, co s nožem budu dělat, ale měl jsem pocit, že ho budu potřebovat.
„Tak," řekl hlasem o něco nižším, než je můj. „Teď ublížím já tobě. Ublížím ti a nechám si tě tady." Neodpověděl jsem. Nadechl jsem se a srazil ho k zemi. Přemohl jsem ho a podíval se dolů s připraveným nožem. Vzhlédl ke mně a v očích měl děs. Jako bych se díval do zrcadla. Pak se vrátilo hučení, slabé a vzdálené, i když jsem ho stále cítil hluboko v sobě. David se na mě díval, jako jsem se já díval na sebe. Hučení sílilo a já ztratil nervy. Jediným pohybem jsem vrazil nůž do skvrny na jeho hrudi a zaryl. Místnost se zahalila do černoty a já jsem padal.
Temnota kolem mě nebyla jako nic, co jsem dosud zažil. Čtvrtá místnost byla temná, ale nemohla se měřit s tím, co mě obestíralo. Chvíli jsem si nebyl ani jistý, jestli vůbec padám. Cítil jsem se jako ve stavu beztíže, obklopen temnotou. Pak mě přemohl hluboký smutek. Cítil jsem se ztracen, v depresi a přemýšlel o sebevraždě. Pohled na rodiče mi vstoupil do mysli. Věděl jsem, že není skutečný, ale viděl jsem ho a má mysl nedokázala rozeznat, co je skutečné a co ne. Smutek sílil. Strávil jsem v deváté místnosti snad dny. Poslední pokoj. Přesně tam jsem se nacházel: na konci. Dům bez konce měl konec a já se na něm ocitl. V tu chvíli jsem se vzdal. Věděl jsem, že v tomhle mezistavu strávím věčnost a společností mi bude pouze tma. Ani hučení tu nebylo, aby mě drželo při smyslech.
Ztratil jsem přehled o všem. Nevnímal jsem sám sebe. Nic jsem neslyšel. Zrak tu byl k ničemu. Zapátral jsem v ústech po chuti. Neúspěšně. Cítil jsem se roztrhán a úplně ztracený. Věděl jsem, kde jsem. Tohle bylo peklo. Devítka byla peklo. A pak se to stalo. Světlo. Stereotypní světlo na konci tunelu. Pocítil jsem, jak se pode mnou objevila zem, a já jsem stál. Po chvíli sbírání myšlenek a smyslů jsem pomalu vykročil ke světlu.
