Zavřel jsem za sebou, pevně jsem svíral víčka a v uších mi zvonilo. Obklopovalo mě hučení. Jakmile dveře zaklaply, zmizelo. Otevřel jsem překvapením oči a spatřil, že dveře, které jsem právě zavřel, zmizely. Byla tam holá zeď. Rozhlédl jsem se v šoku. Místnost byla stejná jako třetí pokoj – byla v ní stejná židle a lampa, ale tentokrát vrhala správné stíny. Jediným rozdílem bylo, že na druhé straně nebyl východ a dveře, kterými jsem vstoupil, zmizely. Jak už jsem řekl, dříve jsem netrpěl žádnými psychickými problémy, ale teď jsem propadl šílenství. Nekřičel jsem. Ani jsem nehlesl.
Nejprve jsem zkusil škrábat. Zeď byla pevná, ale já věděl, že tam někde musí být dveře. Věděl jsem to. Škrábal jsem tam, kde byla klika. Zoufale jsem drápal oběma rukama, až jsem si na dřevu obrousil nehty až na kůži. Tiše jsem se zhroutil na kolena a jediným zvukem v místnosti bylo škrábání na zeď. Věděl jsem to. Ty dveře tam jsou, věděl jsem, že tam jsou. Kdybych se jen dostal přes zeď –
„Není ti nic?"
V mžiku jsem se vymrštil z podlahy a otočil se. Opřel jsem se o zeď a spatřil, co na mě promluvilo. Dodnes lituju, že jsem se vůbec otočil.
Stála tam holčička. Byla oblečena do hebkých, bílých šatů, které jí splývaly ke kotníkům. Měla světlé vlasy až do půlky zad, bílou pleť a modré oči. Byla to ta nejděsivější věc, jakou jsem kdy viděl, a vím, že v životě neuvidím nic děsivějšího. Jak jsem ji pozoroval, spatřil jsem ještě něco. Tam, kde stála, bylo něco, co připomínalo mužskou postavu, jen vyšší a pokrytou chlupy. Byla nahá od hlavy k patě, ale hlava nebyla lidská a nohy byly zakončeny kopyty. Nebyl to Ďábel, ale v tu chvíli to docela dobře mohl být i on. Stvůra měla beraní hlavu a vlčí čenich.
Bylo to děsivé a zajedno s holčičkou, která přede mnou stála. Byli jeden a tentýž. Nedá se to popsat, ale viděl jsem je současně. Stáli na stejném místě, ale bylo to jako dvě různé dimenze. Když jsem viděl holčičku, viděl jsem i stvůru, a když jsem viděl stvůru, byla tam i holčička. Nemohl jsem mluvit. Stěží jsem viděl. Má mysl se bouřila proti tomu, co se snažila uchopit. Už jsem se několikrát bál, ale nikdy ne tolik jako ve čtvrtém pokoji. To bylo ale ještě předtím, než jsem se ocitl v šesté místnosti. Stál jsem tam a díval se na věc, která na mě mluvila. Nebyl tu východ, byl jsem tu s ní uvězněný. A pak znovu promluvila.
„Davide, měl jsi poslechnout."
Když promluvila, slyšel jsem hlas holčičky, ale stvůra promlouvala v mé mysli hlasem, který se nebudu pokoušet popsat. Žádný jiný zvuk jsem neslyšel. Hlas neustále opakoval tu větu stále dokola a já s ním souhlasil. Nevěděl jsem, co dělat. Propadal jsem šílenství, ale nemohl jsem spustit z očí ze zjevení přede mnou. Upadl jsem na podlahu. Myslel jsem, že jsem omdlel, ale místnost mi to nedovolila. Chtěl jsem, aby to všechno skončilo. Ležel jsem na boku, oči doširoka otevřené a stvůra na mě shlížela. Po podlaze se proháněla jedna z krys na baterky ve druhém pokoji.
Dům si se mnou hrál. Z nějakého důvodu mi ale přítomnost krysy pomohla přijít zpět k sobě. Rozhlédl jsem se. Dostanu se odtud. Vím, že se odtud dostanu a na tohle místo už ani nepomyslím. Věděl jsem, že místnost je peklo a ještě nenadešel čas, abych se v něm zabydlel. Nejprve jsem jen pohnul očima. Pak jsem si prohlédl zdi, abych našel cestu ven. Místnost nebyla příliš prostorná, takže netrvalo dlouho získat představu o jejím rozvržení. Stvůra se mi stále vysmívala, nehýbala se a její hlas sílil. Položil jsem ruku na podlahu. Zvedl jsem se na čtyři a otočil se, abych si prohlédl zeď za sebou.
Pak jsem spatřil něco, čemu jsem nemohl uvěřit. Stvůra byla přímo za mnou a šeptala mé mysli, že jsem sem neměl chodit. Cítil jsem její dech zezadu na krku, ale odmítal jsem se otočit. Do dřeva byl naškrábán obdélník, promáčknutý uprostřed. Přímo před očima jsem viděl velkou sedmičku, kterou jsem bezmyšlenkovitě vyryl do zdi. Věděl jsem, co to znamená: Místnost číslo 7 byla přímo za zdí, za kterou předtím byla pátá místnost.
Nevím, jak se mi to podařilo – možná to bylo stavem, v jakém jsem se nacházel – ale dokázal jsem vytvořit dveře. Vím, že jsem to dokázal. Ve svém šílenství. Vyškrábal jsem do zdi, co jsem nejvíce potřeboval: vchod do další místnosti. Pokoj číslo 7 nebyl daleko. Věděl jsem, že je stvůra přímo za mnou, ale z nějakého důvodu se mě nemohla dotknout. Zavřel jsem oči a oběma rukama se dotkl velké sedmičky před sebou. Povolila. Tlačil jsem, jak to jen šlo. Stvůra mi křičela do ucha. Říkala, že se ven nedostanu. Řekla mi, že tohle je konec, ale nezemřu. Místo toho s ní budu žít v šesté místnosti. Ne. Tlačil jsem a křičel z plných plic. Věděl jsem, že se nakonec dostanu skrz zeď.
