Čtvrtá místnost byla možná nejděsivější. Když jsem zavřel dveře, všechno světlo jako by bylo vysáto zpět do předchozí místnosti. Stál jsem tam obklopen temnotou a neschopen pohybu. Nebojím se tmy a nikdy jsem se jí nebál, ale byl jsem k smrti vyděšen. Všechno světlo mě opustilo. Přidržel jsem si ruku před obličejem. Kdybych nevěděl, co dělám, nikdy bych to nepoznal. Temnota není dost výstižné slovo. Nic jsem neslyšel. Ticho bylo hrobové. Když jste ve zvukotěsné místnosti, slyšíte sami sebe dýchat. Slyšíte, že jste naživu.
Ale já neslyšel.
Po chvíli jsem začal klopýtat kupředu a jediné, co jsem cítil, byl zběsilý tlukot mého srdce. Nikde jsem neviděl dveře. Ani jsem nevěděl, jestli tam tentokrát nějaké vůbec jsou. V tu chvíli bylo ticho přerušeno slabým hučením.
Něco jsem za sebou cítil. Prudce jsem se otočil, ale neviděl jsem nic. Věděl jsem ale, že tam něco je. Bez ohledu na tmu jsem věděl, že nejsem sám. Hučení zesílilo a přiblížilo se. Zdálo se mi, že mě obkličuje, ale věděl jsem, že ať je to cokoliv, je to přímo přede mnou a blíží se ke mně. Ustoupil jsem o krok. Ještě nikdy jsem necítil takový strach. Nedokážu to ani popsat. Nebál jsem se ani tak toho, že zemřu – bál jsem se alternativ. Bál jsem se, co mi ta věc přichystala. Pak na okamžik zablikala světla a já to spatřil.
Nic. Neviděl jsem nic, absolutně nic. Místnost se opět ponořila do tmy a z hučení se stal divoký jekot. Zakřičel jsem v odpověď – už jsem ten zvuk nemohl vydržet. Otočil jsem se zpátky, utekl před hlukem a zašmátral po klice. Otočil jsem jí a vřítil se do páté místnosti.
