Sevřel jsem víčka a zakřičel. Stvůra zmizela. Zůstal jsem v tichu. Pomalu jsem se otočil a uviděl místnost takovou, jaká byla, když jsem do ní vstoupil – jen se židlí a lampou. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale tlačil mě čas. Otočil jsem se k sedmičce a uskočil. Spatřil jsem dveře. Ne ty, které jsem vyškrábal, ale obyčejné dveře s velkou sedmičkou. Mé tělo se třáslo. Chvíli mi trvalo, než jsem uchopil kliku. Chvíli jsem tam stál a zíral na dveře. V šestém pokoji jsem nemohl zůstat. Nemohl. Ale jestli tohle byla šestá místnost, nedokázal jsem si představit, co pro mě nachystala sedmička. Stál jsem tam asi hodinu a zíral na číslo. Nakonec jsem se zhluboka nadechnul, otočil klikou a otevřel dveře do sedmé místnosti.
Duševně vyčerpaný a fyzicky slabý jsem prošel dveřmi. Dveře se za mnou zavřely a já si uvědomil, kde jsem. Byl jsem venku. Ne venku jako v páté místnosti, ale doopravdy venku. Oči mě pálily. Chtělo se mi plakat. Zhroutil jsem se na kolena a pokusil se o slzy, ale nemohl jsem. Konečně jsem byl venku z toho pekla. Nezajímala mě odměna, která mi byla slíbena. Otočil jsem se a podíval se na dveře. Stál jsem před vchodem. Došel jsem k autu, rozjel se a přemýšlel o teplé sprše.
Když jsem zaparkoval u svého domu, padlo to na mě. Radost z toho, že jsem venku z Domu bez konce, odezněla a v břiše mi pomalu rostl strach. Mávl jsem nad tím rukou a připsal to šoku. Došel jsem ke vchodu. Vstoupil jsem a ihned se odebral do svého pokoje. Na posteli seděl kocour Baskerville. Byl prvním živým tvorem, kterého jsem za celý večer spatřil. Chtěl jsem ho pohladit, ale zasyčel a ohnal se po mé ruce. Zmátlo mě to, protože se tak nikdy nechoval. Řekl jsem si, že je to přece jen starý kocour. Šel jsem se osprchovat a připravil se na bezesnou noc.
Když jsem vyšel ze sprchy, šel jsem do kuchyně udělat si něco k jídlu. Sešel jsem se schodů a vstoupil do obýváku. To, co jsem tam uviděl, budu před sebou vidět navždy. Rodiče leželi na zemi, nazí a pokrytí krví. Jejich těla byla znetvořena k nepoznání. Končetiny byly useknuty a ležely vedle trupů. Hlavy měli položeny na hrudi směrem ke mně. Nejděsivější byly výrazy v jejich tvářích. Usmívali se, jako by se radovali, že mě vidí. Vyzvracel jsem se a začal vzlykat. Nevěděl jsem, co se tu stalo. Tou dobou se mnou už ani nežili. Byl jsem otřesený. Pak jsem to uviděl: dveře, které tam nikdy nebyly. Dveře s velkou osmičkou napsanou krví.
Byl jsem pořád v Domě. Stál jsem v obýváku, ale pořád jsem byl v sedmé místnosti. Když jsem si to uvědomil, úsměvy rodičů se ještě více protáhly. Nebyli to mí rodiče, nemohli to být oni. Vypadali ale stejně. Dveře s osmičkou byly na druhé straně místnosti za zohavenými těly přede mnou. Věděl jsem, že musím dál, ale vzdal jsem to. Smějící se obličeje se mi vedraly do mysli; uvěznily mě na místě. Znovu jsem se vyzvracel a téměř omdlel. Pak se vrátilo hučení. Bylo hlasitější než předtím, naplňovalo dům a otřásalo zdmi. Přimělo mě pokračovat.
