Než popíšu pátý pokoj, musím vám něco říct. Nejsem závislý na drogách, nikdy jsem je nebral a nikdy jsem neužíval ani prášky na dětské halucinace, o kterých jsem se už zmínil. Měl jsem halucinace, jen když jsem byl opravdu unavený nebo jsem se probouzel. Do Domu bez konce jsem vstupoval s jasnou hlavou.
Když jsem se vřítil z předchozího pokoje, upadl jsem na záda. Pozoroval jsem strop páté místnosti. Co jsem uviděl, mě nevyděsilo – spíš překvapilo. V místnosti byly stromy, které se tyčily do výšky. Strop v tomhle pokoji byl vyšší než v ostatních, což mě přivedlo k myšlence, že se nacházím uprostřed domu. Vstal jsem, setřepal ze sebe prach a rozhlédl se. Musela to být největší místnost v domě. Z místa, kde jsem stál, jsem neviděl dveře na druhé straně – výhled mi znemožňovaly stromy a houští.
Až doposud jsem si myslel, že každá další místnost bude strašidelnější, ale tohle byl ve srovnání s předchozím pokojem ráj. Taky jsem předpokládal, že ať už byla věc ve čtvrté místnosti cokoliv, zůstala tam. Byl jsem na omylu.
Jak jsem postupoval místností, začal jsem slyšet to, co člověk slyší v lese: hemžení hmyzu a občasné mávnutí ptačích křídel byly mou jedinou společností. To mi také nejvíce dělalo starosti. Slyšel jsem zvuky hmyzu a jiných zvířat, ale žádné z nich jsem neviděl. Začal jsem přemýšlet, jak je asi dům velký. Když jsem ho viděl zvenčí, vypadal jako obyčejný dům. Určitě zaujímal více místa, ale tohle byl opravdový les. Stromová klenba zakrývala strop, ale předpokládal jsem, že tam někde vysoko pořád je. Ani zdi jsem neviděl. Jediné, co mě ujišťovalo, že jsem stále v domě, byla podlaha, stejná jako v ostatních místnostech: obyčejná, dřevěná a vykládaná.
Šel jsem stále kupředu a doufal, že další strom odhalí dveře. Po několika okamžicích jsem ucítil, jak mi na ruce usedl komár. Setřásl jsem ho a pokračoval. O chvilku později jsem ucítil, jak mi jich na různých místech přistálo dalších deset. Cítil jsem, jak mi lezou po pažích nahoru a dolů a po obličeji. Ohnal jsem se, abych je setřásl, ale lezli dál. Sklopil jsem oči a vydal tlumený výkřik, nebo spíš sten. Neviděl jsem jediného komára. Neseděl na mě ani jeden, ale přesto jsem je cítil. Slyšel jsem, jak mi poletují kolem obličeje a bodají mě, ale žádného jsem neviděl. Vrhl jsem se na podlahu a začal sebou zmítat. Byl jsem zoufalý. Nenáviděl jsem hmyz, zejména takový, který jsem nemohl spatřit nebo se ho dotknout. Tenhle hmyz se mě ale dotknout mohl a byl všude.
Začal jsem se plazit. Neměl jsem ponětí, co dělám; vchod byl z dohledu a já jsem stále neviděl východ. Tak jsem se plazil a moje kůže se vzpínala přítomnosti neviditelného hmyzu. Když se mi zdálo, že to trvá hodiny, narazil jsem na dveře. Chytil jsem se nejbližší větve a zapřel se. Bezmyšlenkovitě a bezvýsledně jsem se plácal po rukách a nohou. Pokusil jsem se běžet, ale nešlo to; mé tělo bylo vyčerpáno plazením a odháněním toho, co po mně lezlo. Klopýtal jsem ke dveřím, využívaje každý strom jako oporu.
Teprve několik metrů od dveří jsem to uslyšel. Slabé hučení, které jsem slyšel dříve. Přicházelo z další místnosti a bylo hlubší než předtím. Skoro jsem ho cítil v těle, asi jako když se na koncertě postavíte k reproduktoru. Pocit, že po mně leze hmyz, slábl, jak hučení zesilovalo. Jakmile jsem dosáhl na kliku, hmyz zmizel, ale já se nemohl odhodlat otevřít. Věděl jsem, že když se vrátím, vrátí se i hmyz, a že do čtvrtého pokoje nemůžu. Jen jsem tam stál s hlavou přimáčknutou ke dveřím s číslem 6 a moje ruka se chvěla, jak svírala kliku. Hučení bylo tak hlasité, že jsem se ani nedokázal soustředit na předstírané přemýšlení. Nedalo se dělat nic jiného než pokračovat. Další byla šestá místnost – a šestka byla peklo.
