Butterfly »» Cameron Dallas

36.

Odtáhl ses ode mě a usmíval ses, jako slunce, které se usmívalo na měsíc, každou noc.

Jediná věc, na kterou jsem se zmohla, bylo objetí.

Stáli jsme tam, mezi opuštěnou houpačkou a vlastně celým opuštěným parkem, v objetí, které bylo to nejpevnější, které mi kdo kdy dal.

Začalo poprchávat. Ty jsi chtěl odejít, ale já chtěla ještě zůstat a chtěla jsem si užívat tu krásnou chvíli, která nebyla jen hloupý sen.

,,Teď už bychom ale opravdu měli jí, Er." zasmál ses, když začalo pršet ještě víc.

,,Jo, to bychom asi měli."

A tak jsme se rozutekli ruku v ruce k tvému autu.

Nastartoval jsi motor a odjeli jsme domů.

»»»

,,Camerone?" zeptala jsem se tě, když jsme seděli v autě před mým domem.

,,Ano?"

,,Mám tě ráda tak moc, že by to mohla být láska."

,,Mám tě rád tak moc, že by to mohla být láska." zopakoval jsi po mě.

Dal jsi mi letmý polibek, já vystoupila a šla domů.