•[Tamriel]• V údolí zabijáků

Část čtvrtá

,,....a tak jí říkám ,,Buď mi dáš ty peníze, nebo se zítřejšího rána nedožiješ!". Dlouhou dobu byla zticha a pak se natáhla do šuplíku, pro měšec peněz. Udělala dobře, že se nesnažila klást odpor, ale stejně se mi nelíbila, tak jsem jí vrazil kudlu do hrudníku a tělo schoval do truhly v pokoji." Slyšet takovou historku hned po probuzení, to jsem nezažila ani při pobytu v císařských celách. Muži, kteří vypravějícího napjatě poslouchali z toho okamžitě chytli záchvat smíchu. Pomalu jsem otevřela oči. Ležíc na vskutku pohodlné posteli jsem se rozhlédla po místnosti. Na dřevěné podlaze se sem tam valí kusy bláta, uprostřed místnosti, v kamnech, plápolá oheň a nad špičkami plamínků je zavěšen kotlík, ze kterého se line lahodná vůně. Ke stěnám jsou přirazeny skříně a komody, které často zdobí například porcelánový džbán, či stříbrný podnos s ovocem a zeleninou. Při pohledu na všechno to jídlo mi zakručelo v břiše.

,,Konečně jsi vzhůru. Spala jsi skoro dva dny." Do místnosti vešel shrbený stařík s dlouhým šedým plnovousem, který mu sahal až ke kolenům. Soudě podle jizvy ve znaku draka, jež si vypalují muži v severských zemích na zápěstí levé ruky, patří tento svalnatý, seschlý kmet mezi nordy. ,,Vyber si nějaké oblečení a přijď do jídelny na večeři. Jsou to druhé dveře na schodbě v pravo. Jsi očekávána." Bez jakýchkoliv dalších slov opustil místnost a nechal mě o samotě. Okamžitě jsem vyrazila ke skříni a otevřela dvířka. Obě poličky byly plně zaplněné hromádkami všelijakého oblečení od oděvu šév kuchaře, po šlechtický šat.

Po nekonečném prohrabování mi do oka padly jednoduché šaty sahajíci až na zem a když jsem si na hlavu nasadila ještě stříbrnou čelenku, vypadala jsem jako slechtična. Jindy by pro mě toto oblecení představovalo spíše noční můru, ale jednou to holt skousnu, když tu nic lepšího není. Ve svém novém outfitu jsem se vydala do jídelny.

Zraky všech přitomných, a že jich nebylo málo, upřely, při mém příchodu do místnosti, na mě. Všichni sedí u dlouhého stolu, na kterém je tolik jídla, že by se z něj najedla celá moje rodná vesnice. ,,Posaď se k nám."pobídla mě jakási žena s našedlou kůží a drobnou postavou. Ostatní příslušníci rasy Temných elfů, sedící vedle ní, s úsměvem přikývli. Nikdy jsem neviděla tak mile chovající se Dunmery a ještě více mne překvapilo, že jen tak sedí u jednoho stolu s ostatními rasami. Je tu parta Orků, Nordové, nějací Bretoni, asi pět Argoniánů, Redgardi, a dokonce i tři Vznešení elfové (Altmeři). Temní elfové jsou přeci mimo jejich rodnou zemi - Morrowind, považováni za otroky a méněcenné. Co je tohle vůbec za spolek a kde to vlastně jsem? ,,Neostýchejte se a posaď se přeci."oslovila mě zase ta elfka tentokrát už trochu otrávenějším tónem. Poslechla jsem ji a usadila se. Konečně se mi naskytla příležitost dosyta se najíst.

Do místnosti vešel onen shrbený nordský stařík. Všichni přestali hodovat a zmlkli. Jako jediná jsem si dál nenápadně vkládala do úst zbytky pečeného králičího stehna, které jsem schovala pod stůl. ,,Těší mě, že jsme se tu sešli v plném počtu a zároven bych mezi námi s radostí přivítal nového a prvního zástupce Khajiitské rasy." Při těchto slovech obrátil obličej mým směrem. Rychle jsem spolkla poslední spusto. ,,Abychom prověřili tvé schopnosti, půjdeš na zkušební misi. Když přežiješ a úkol dokončíš, necháme si tě u nás. Když přežiješ a úkol nedokončíš, zabijem tě." Probodával mě pohledem. Woho, jak milé. Jak vidět, nedělalo by mu nejmenší problém mi na místě podříznout krk. Jestli jsou ostatní také takoví, tak budu ráda, když se dožiju následujícího dne. ,,Nyní prosím opusť místnost. Podrobnosti ti povím po skončení schůze." Domluvil a jeho tvář zůstala kamenná. Neprojevil ani náznak jakýchkoliv emocí.

Vyšla jsem na chodbu a zavřela za sebou dveře. Celé shromáždění trvalo přibližně hodinu a i když dveře netěsnily, nepodařilo se mi zachytit, o čem diskutovali. Škoda. Nebavilo mě čekat na místě, místo toho jsem se vydala místnostmi neznámo kam. Mou pozornost upoutala křehká stařenka sedící na malé židličce. ,,Promiňte, smím se vás zeptat, kde se to nacházím?" Snažila jsem o maximální zdvořilost, ale stařenka zvedla oči a otráveně si odfrkla. ,,Ty budeš ta nová. Viděla jsem, jak tě sem i s tvým elfým společníkem přinesli. Kampak se poděla tvá elfí víla, proč tu není s tebou?"šibalsky se usmála a vycenila přitom zkažené zuby. Naráží na toho Bosmerského kněze? Popravdě, ani nevím, jak se jmenoval. ,,Podle tvého tupého výrazu předpokládám, že nemáš tušení, kde je."kysele se zasmála. Zatrpklá to žena.