Klíč.

39 3 1
                                    

Během vteřiny -

křik se změní v konejšivou ukolébavku.

bolest v příjemné pohlazení.

výčitky se rozplynou a s nimi celá realita.

Stačí zavřít oči. Nic víc. Opomenout vlastní život, každý učiněný nádech, tlukot srdce a jednoduše utéct do nitra své hlavy, tam, kde je svět ještě v pořádku, tam, kde má každý své místo a je vítán. Do svého domova.

**

Okolní zvuky se utlumí, světlo se skryje za oční víčka, zbyde jen tma a ticho.

A v tom prázdnu, rozléhajícím se všude kolem, se objeví docela obyčejné, zchátralé a sešlé dveře, bezpečně zamčené.

A jediný klíč od nich vlastním já.

**

Ten klíč není nic dle vašich očekávání. Žádný kovový kus čehosi, co přesně zapadá do klíčové dírky, dokonce ani přesně zvolená slova, či prachbídné kouzlo, vám nedodají oprávnění za ně nahlédnout. I pokus o vyražení je zde zcela marný.

Jediné, co je potřeba, je pořádně se ponořit do své mysli, ještě dál a dál, než jste se kdy odhodlali, propadnout se nicotou a útržky minulosti. Probírat se roztodivnými obrázky a zvuky, a vším, co je nyní vědomí zapovězeno. Pohroužit se tak hluboko, až naleznete tu správnou utlačenou vzpomínku, tu jedinou, jež bez výjimky představuje váš klíč.

**

A ta moje vzpomínka není zrovna nikterak šťastná. Ale je to ta, na jejíž se tento svět vystavěl. Je to ta, při které jsem dlouhé noci plakala a neustále si ji přehrávala před očima. Je to ta, která příliš bolela, s jejíž důsledkem se stalo tolik věcí a událostí, jejichž tíhu jsem nebyla schopna unést.

Neboť před tou bolestí se nedalo utéct, nedalo se skrýt, jen se jí poddat, nechat celé svoje tělo paralyzovat a sloučit se z úzkostí a strachem. Zrychleně dýchat, nebo se pokoušet přes stažené plíce propašovat doušek kyslíku. Byla to panika, která vás spolehlivě udržela na místě.

Ta vzpomínka vás nutila krvácet, prostřednictvím vašich slz, slabí a vysílení jste nemysleli na nic jiného. Ta vzpomínka byla všude, jenom vyčkávala, až se vám bude moct opět prodrat do mysli, a vytvářet zmatek a beznaděj.

Nebyli jste schopní ničeho, opravdu ničeho, jen vnímat a nenávidět ty pocity, které vás neustále obklopovaly.

**

A pak jste byli té vzpomínce na dosah, jen se jí opatrně dotknout konečky prstů a něžně přitáhnout k sobě.

Mortem-LuxKde žijí příběhy. Začni objevovat